Nedávno mě zaměstnavatel vyslal na krátký čas za poučením do země nejzeměťovatější ze všech zemí, do kolébky McGyvera a dvoukilových balení zmrzliny, masa bez tuku a trojposchoďových sendvičů, do uanenounly jůesej.
Odpolední přílet do Ňujorku z Evropy má v sobě vždy příchuť neskutečna. Světlo, svěží vzduch a shon města útočí na vnitřní hodiny snažící se uložit tělo ke spánku.
Ňujork býval městem uštvaných zaměstnanců, bezdomovců a pouličních gangů, do dnešních dnů se však zachovali pouze uštvaní zaměstanci. Město je vypiglované jako nikdy dřív, někde skoro až sterilní. V. ztratila na ulici rukavici a během dvou sekund ji na to upozornilo pět lidí, z toho dva se omluvili, že ji vyrušují.
Vzhledem k tomu, že jsme měli s sebou našeho malého Čerokího, brzy jsme zjistili, že Ňujork je v porovnání s evropskými městy silně nepřátelský k dětem. Cestování městskou dopravou s kočárkem je pouze pro majitele silných svalů a ostrých loktů, protože do metra obvykle výtahy ani jezdící schody nevedou a před nástupem do autobusu je potřeba vyndat dítě z kočárku a kočárek složit. Američané jsou však národ, který pokořil během půl století divoký západ a tak v Ňujorku není nouze o srdnaté matky s hypertrofovanými bicepsy a odlehčenými kočárky, které úspěšně zápolí s veřejnou dopravou, určenou primárně pro svážení workforce do práce a zpět.
Jedna z věcí, která mně jako Evropana věčně kličkujícího ve spleti sociálních konvencí nepřestává udivovat je americká a zvláště ňujorská věcnost.
Jel jsem v přeplněněm metru, visel na tyči, když mi někdo zaklepal na záda. Otočil jsem se a za mnou sedící černoška mi suše oznámila: „Strkáš mi svůj zadek do obličeje“. Překvapilo mě to, protože v Evropě by k podobnému prohlášení došlo zřejmě až ve vřavě pořádné hádky, kdy by emoce lítaly na všechny strany. Sedící dáma však byla naprosto klidná a proto jsem se ani neodvážil omlouvat, pouze jsem se trochu odsunul, abych se na ni netlačil a ona mohla sledovat můj zadek z pohodlné vzdálenosti deseti až patnácti centimetrů.
Ňujork samozřejmě nabízí řadu atrakcí, z nichž většina není uvedená v turistických průvodcích. Třeba čurání z brooklynského mostu je velmi oduševňující zážitek, stejně jako odmítnutí bezpečnostní prověrky stlačeným vzduchem při vstupu do Sochy svobody a následné vyvedení i s Čerokím v náručí.
Tolik k Ňujorku a příště o skutečné Americe, nenakažené liberalismem, životem bez auta a moderními manýry východního pobřeží.