Hluboko v džungli na jihu Indie žije slon, který se jmenuje Lazimír Dorotheus Ruklštanc, ale nikdo mu neřekne jinak, než Láža. Láža má veselou, dobrosrdečnou povahu a všichni v džungli jej mají rádi.

Kdyby jen neměl ten strašný zlozvyk … Jakmile totiž Láža uvidí někoho spát, potichu se k němu přiblíží, zvedne chobot, a pak – TÚÚÚÚÚÚ!!! – zatroubí z plných plic přímo do spáčova ucha.

Jistě si dovedete představit, co to s takovým poklidně spícím tvorem udělá. Úlekem se probudí, srdce mu buší jako splašené a když zjistí, co se stalo, obvykle se pěkně naštve.

„Lážo, nech toho“, domlouvají slonovi neustále jeho zvířecí přátelé, „jednou se ti to probouzení vymstí.“ Ale Láža jenom mávne chobotem, zacuká kly a jde si po svých.

Jednoho parného dne na konci období dešťů si to Láža vykračuje lesem a najednou v houští spatří spícího tygra. Nerozpakuje se ani vteřinu, opatrně se k němu doplíží a – TÚÚÚÚÚÚ!!! – už mu troubí do ucha. Tygr okamžitě vyskočil na všechny čtyři a řádí jako smyslů zbavený. Podle výrazu v jeho rozběsněné tváři Láža poznal, že to tentokrát přepískl. Tygr zařval a vrhl se na Lážu. Chvíli se prali a váleli se džuglí, až nakonec tygr chytil Lážu za chobot a udělal mu na něm uzel – konkrétně dračí smyčku. „To máš za vyučenou, ty nezbedníku!“, křikl na Lážu a zmizel v bambusovém remízku.

Láža smutně chodí džunglí, snaží se rozmotat uzel, ale nejde mu to. Až narazil na tlupu opic, skotačících vysoko ve větvích.

„Opice, pomůžete mi rozplést chobot?“, ptá se jich zkroušeně Láža

„To víš, že pomůžeme“, odpovídají nadšeně opice a už peláší ze stromů na zem a vrhají se na Lážův chobot. Ale znáte opice. Jedna ruka u nich neví, co dělá druhá, pořád se překřikují, kočkují, nadělají spoustu křiku, ale skutek utek. A tak když se rozuteče chumel opic nalepených kolem jeho chobotu, Láža zavyje hrůzou. Místo jednoho uzlu má teď na chobotu dva! „Zmizte mi z očí, opičáci“, vyštěkne Láža a vyrazí smutně džunglí dál.

Odpoledne potká hada. „Ahoj kamaráde“, žene se k němu, „ty máš určitě zkušenosti s uzly, viď? Jsi přece dlouhý jako napnuté lano …“

– „Ale jo, ale jo, uzly to já znám, dobře znám“, drmolí had, který je v celé džungli známý jako veliký popleta. „Copak se ti přihodilo, přítelíčku?“, krouží kolem Láži a syčí si mezi zuby.

– „Vždyť vidíš, mám na chobotu dva uzly, uměl bys je rozvázat?“

– „Jistě, jistě, žádná starost, už jdu na to, už to řeším“, pobrukuje si had a vyleze slonovi na chobot. „Tuhle smyčku pod tamtu kličku, tady přítáhnout a tady povolit, jeden cancour podvléknout a druhý prostrčit a – pomóc, já se nemůžu hýbat!“

Láža nevěří vlastním očím. Nejen, že mu na chobotu přibyl třetí uzel, ale navíc se mu do něj zamotal had popleta tak pevně, že nemůže ani tam, ani zpátky …

Co teď? Láža si zoufá. Proběhne kolem myška a směje se, až se za břicho popadá. Kdo to kdy viděl? Slon se zauzlovaným chobotem a ještě se na něm zmítá nemohoucí had.

„Dělej přece něco“, syčí nasupeně had, „vždyť jsme všem pro smích!“

Láža si obalí chobot větvěmi a listím a i s nebohým hadem vyrazí k lidské vesnici. Vesničané jej zvědave pozorují.

– „Copak potřebuješ, Lážo?“, ptají se.

– „Potřebuji pomoc“, brumlá Láža.

– „S čím?“

– „To vám nemůžu říct“, durdí se Láža, který se bojí, že pokud ukáže chobot, budou se mu vesničané smát.

– „Jak chceš, abychom ti pomohli, když nám neřekneš s čím?“, kroutí vesničané hlavami

– „To nevím“, špitne Láža. Nakonec počká až do tmy a pak si sundá větve z chobotu.

– „Můžete mi to rozuzlovat?“

– „Co? My nic nevidíme. Je tma …“

– „Mám zauzlovaný chobot …“

– „Aha. Tak počkej. Zkusíme to udělat po hmatu.“ Vesničané hekají, lopotí se, jeden z nich vykřikne: „Jau, co je tohle?“

„To jsem já, had“, odpoví zauzlovaný nešťastník. „Už ani nevím, kde mám předek a kde mám zadek.“

Přichází úsvit a přes veškerou snahu vesničanů je Lážův chobot pořád stejně zauzlovaný, jako byl večer. Láža jej znovu pokryje větvemi, poděkuje vesničanům a vyrazí pryč. Usilovně přemýšlí, co dál. „Už to mám“, vykřikne najednou.

– „Půjdeme k moři, hade!“

– „K moři? Co tě to napadá? Já nemám na koupání ani pomyšlení, když jsem takhle zamotaný“

– „Ale ne, nebudeme se koupat. Půjdeme do přístavu.“

– „A co tam?“

– „V přístavu jsou přece námořníci a ti mají uzly v malíčku. Dračí smyčku ti zavážou i odvážou jednou rukou a klidně poslepu.“

A tak šli. Cesta byla dlouhá, ale třetí den se před nimi konečně objevilo moře a malé přístavní městěčko obepínající mělký záliv. Měli štěstí. Do přístavu zrovna dorazila rybářská loď, která strávila několik měsíců na moři. Hned po přistání se námořníci vrhli do přístavní krčmy a začali dohánět, co jim dlouhé měsíce na moři chybělo. Pivo teklo proudem a když se setmělo, byla už spousta námořníků pod obraz. Jeden z nich, jmenoval se Francek, se vykolébal před hospodu, aby se trochu nadýchal čerstvého vzduchu.

– „Tsssss, tssssss“, ozvalo se ze tmy.

– „Kdo tam?“, zeptal se nejistým hlasem Francek

– „Pojď blíž“

Francek doklopýtal za roh. Tam stál Láža se zauzlovaným chobotem.

– „Mohl bys mi to rozvázat?“, zeptal se Francka a položil mu ruku na svůj chobot.

– „Jasně- škyt – kámo“, vypravil ze sebe Francek a pak šup – šup, naučeným chvatem v mžiku rozvázal uzly.

Vysvobozený had dopadl na zem a rychle se plazil pryč. „Příště zase budu někomu pomáhat“, durdil se. „To tak – pro dobrotu na žebrotu!“ Pak si teprve všiml, že se plazí obráceně, protože si zase spletl hlavu s ocasem. Vztekle zasyčel, obrátil směr a zmizel v houští.

Francek se odpotácel zpět do hospody a Lážasi oddechl úlevou. To je pocit, moci zase volně dýchat, troubit a pít. Pít – vždyť já mám vlastně obrovskou žízeň!

Láža po celou dobu, kdy měl zauzlovaný chobot, nic nepil. Rozhlížel se tedy kolem sebe a otevřeným sklepním okýnkem uviděl v hospodě tank plný piva. Prostrčil okýnkem chobot a na jeden dlouhý zátah celý tank vypil. Hned potom usnul hlubokým spánkem.

A když jeden usne před hospodou, tak se mu mohou přihodit různé věci. Nějaký okolo jdoucí vtipálek může třeba dostat nápad udělat slonovi na chobotu uzel …

Ale to bychom Lážovi nepřáli, že ne?

KONEC