Předražená restaurace na letišti. Přede mnou sklenice piva, z druhé strany stolu si čte knihu znuděný Švéd. Okolo mně posedává a popíjí typická letištní společnost. Skupinky kamarádů v tričkách uvolněně se bavící v západních jazycích. Tatíci v modrých košilích s vyholenými zátylky a kufry z pravé kůže. Chaotické rodinky s třemi dětmi a půl tunou nákladu na pěti vozících.
U stolu po mé pravici sedí skupinka Angličanů, čtyři ženy a jeden muž, všichni okolo třiceti. Mají zajímavé oduševnělé tváře, nejsou manuálně pracující. Popíjejí pivo a redbul a konverzace šumí a přelévá se a z celé skupinky vyzařuje strašně intenzivní západní pohoda. Staletí krutostí, které se v současnosti přetavily v příjemné jednání, respekt a toleranci.
U stolu po mé levici sedí dva kluci a jedna dívka. Společnost karpatského oblouku. Oba kluci černovlasí, dívka blondýnka slovanských rysů s ladnými pohyby těla a krásnou jemnou tváří. Baví se spolu anglicky, popíjejí sodovku a na stole mají notebook. V jednu chvíli oba kluci odejdou, dívka si přesune notebook k sobě a něco studuje, možná čte poštu. Je plně soustředěná, nevnímá, že se na ní někdo dívá.
Pak si na notebooku přečte něco, co jí udělá radost. Usměje se, nakloní hlavu a celá jako by zavrní. Je to chvíle snů. To gesto bylo tak emocionální a nenápadné zároveň, že mě zamrazilo v zádech, a pocítil jsem dotek dokonalosti.
Tak jsem měl v unifikované letištní restauraci po pravici přiměřenost, smysluplnost a řád. Po levici krásu, dokonalost a impulzivnost. Kterým směrem je lepší se dát? Než se rozhodnu, dám si ještě jednu sklenici piva. Jenže ouvej, zásoba místní měny na další předražený půllitr nestačí, za chvíli odlétá letadlo a tak odcházím středem. Snad ještě budu mít příležitost to rozhodnout. Někde, kde pivo nic nestojí a času je dost.