– „Ještě vám udělám palačinku, s vlastní marmeládou“ – „To stačí, paní domácí, vždyť už je toho na stole dost“ – „Párečky budou za chvíli“ – „Nedělejte si starost, já toho tolik nesním.“ – „Míchaná vajíčka! Já věděla, že jsem na něco zapoměla.“ Paní domu odbíhá do kuchyně, aby k pěti druhům chleba, sýrům, tvarohu, ovoci, krájené zelenině, medu a domácí bábovce přidala ještě co nejvíce věcí. Po takto opulentní snídani jsem se odkolébal ke kolu s břichem jako zvlášť povedená inkarnace Budhy. Bylo půl deváté, podle předpovědi má pršet až ve tři. Sedl jsem na kolo a vyrazil. Pršet začalo v devět a to ve velkém stylu. Chvíli jsem se schovával na autobusové zastávce a pak se rozhodl dnešní etapu dokončit. Ze svačinových pytlíků jsem vyrobil profi obal na mobila, navlékl na sebe, co se dalo a jel jsem. Počasí bylo střídavé, občas bylo škaredě, občas odporně a občas to byl hnus fialovej. Cesta ubíhala. Jel jsem přes další Prahu, tentokrát u Poddębic. Praha je tady populární místní jméno a mám takovou teorii, jak vzniklo úsloví „Praha je zlatá loď“. Největším městem tady v okolí je Lódź, což znamená loď. No a jednou jel někdo z místní Prahy do české Prahy a když viděl tu nádheru, zvolal: „Praga to złota Lódź!“ Pak už se to jenom přeložilo. O kus dál u mně zastavil cyklista. Jel sice v autě, ale znal místní rajón. Bylo na něm vidět, že by taky rád vyrazil na nějakou delší cestu, ale znáte to … Místní názvy bavily i dále. Mají tady Mariopol a Augustopol, k tomu Liliopol. A na pár kilometrech čtverečních je Terezín, Chodov, Choceň a Psáry. Holt velká země. Dorazil jsem do Wloclawku, cíle etapy, a přestalo pršet. Takže je všechno, jak má být. Jo a včera večer jsem venčil psa.