Ráno jsem zjistil, že jsem asi spal na bývalém hřbitově. V noci sice nestrašilo, ale nevím, co jiného by ty pravidelné pahrbky mohly být. Vyrazil jsem časně. Na polsko-ruské hranicí jsem drze předjel kolonu aut a postavil se rovnou k semaforu. Nikdo neprotestoval. Prostě lepší, než poplužní dvůr … Přísná ruská úřednice kvůli mně třikrát někam telefonovala, než mně vpustila do země. A to jsem „average Joe“, standardní případ. Zajímalo by mně, kolikrát volá, když přijede někdo exotický. Cesta do Kaliningradu vede přes vesnice se jmény jako Sovětskaja, Pěrvomájovyj, a tak. Kaliningrad samotný je celkem ošklivý a katedrála na ostrově to nezachrání. Má tam hrobku Kant, ale když jsem u ní stál, byly nade mnou tmavé mraky a ve mně touha jet dál. V Kaliningradě mají taky sochu Lenina a spoustu nových naleštěných pravoslavných chrámů. Verva, se kterou je staví, mi připoměla podobný zápal při stavbě megamešit v muslimských zemích. Byl jsem v cíli cesty, ale cíle mohou být i pohyblivé. Rozhodl jsem se pokračovat ještě kousek na sever a projet Kuršskou šíji do Litvy. Začíná u města Zelenogradsk, které mně po Kaliningradu velmi mile překvapilo. Krásné, klidné, přímořské letovisko, kam bych jel klidně na dovolenou. A místní Interspar vypadá jako švýcarský Globus. Prostě luxus. Hranice mezi Ruskem a Litvou je uprostřed Kuršské šíje a kousek přední je Tančící les, taková přírodní divnost. Stromy se tam všelijak kroutí a nikdo neví proč. Teď jsem na litevské straně, zabivakoval jsem pod dunou, na Baltu zuří bouře a já jsem v klidu.