V Haverdalu už jsem to nemohl vydržet. Vypadnul jsem včera v šest večer. Výjezd přes písečné lavice byl trochu horská dráha, ale motor držel a podařilo se mi proti větru a vlnám prorazit na volné moře. Během noci vítr trochu lehl a byla to pěkná jízda na bočák. Ráno se mi v Navionicsu začala ukazovat rychlost přes šest uzlů a tak jsem poznal, že v Kattegatu je výrazný proud. Cesta odsýpala a rozhodl jsem se přistát na malém vnějším ostrůvku Vinga při vjezdu do Göteborského zálivu. V Göteborgu jsem byl předevčírem vlakem vyprovodit Petra, takže je zbytečné tam zajíždět lodí, ušetřím si přes 20 mil. Když jsem byl kousek od ostrova a přejížděl jsem plavební dráhu do Göteborgu, udělalo se za mnou černo. Pohled na meteoradar potvrdil, co bylo vidět pouhým okem – blíží se mordor. Bylo jasné, že to na ostrov nestihnu a že nestihnu ani přejet plavební dráhu. Mordor přišel za pár minut a loď si hned lehla na bok. Chvíli mi trvalo, než jsem zarefoval a dostal jsem přitom do obličeje ráhnem. Hlavně že všem vykládám, jak je ráhno nebezpečné 🙂 Podařilo se mi dostat loď do driftu a půl hodiny jsem trčel přímo uprostřed plavební dráhy při téměř nulové viditelnosti, jak kolem zuřila bouřka. Paráda. Každá bouřka ale jednou skončí a já vyrazil dírou mezi mělčinami na Vingu. Při vjezdu mezi vlnolamy byl silný protiproud, na hlavasku to nešlo, motor nechtěl chytit, skaliska se blížila … Vůbec by mi nevadilo, kdybych měl ty přístavní zážitky trochu klidnější. Ale etapa to byla pěkná, průměrná rychlost skoro čtyři uzle, i s probíjením z Haverdalu a stáním v bouři.