Sešel jsem do podpalubí. Možná ty norské mapy budu potřebovat, radši je koupím. Mobil má stále signál, sice slabý, ale má. Kupuju mapy přes aplikaci. Hotovo. Najednou rána. Je mi jasné, co se stalo. Ze dvířek kajuty vidím ocelový trup, který se šine podél Stovky. První co mně napadne: jak velká loď to je? Dvacet metrů dlouhý rybářský trawler. Jedno lano vedoucí ke stěžni se zachycuje o nástavbu trawleru. Pak se zachytí i stěžeň. Skřípění vantů, horní část stěžně se zkroutí a ohne dozadu. Pak stěžeň vypadne z patky a zřítí se. Rybář odřízne lano, uvolní zaklesnutý stěžeň a odplouvá. Za chvíli je klid. Snažím se dostat stěžeň na palubu, ale nejde to. Uvnitř jej mám vyplněný pěnovými tyčemi na výuku plavání, ale nestačí to, táhne ho to dolů. Zvedají se trochu vlny a stěžeň mlátí do lodi. Nedá se nic dělat. Oddělávám závlačky z napínáků vantů, přeříznu poslední lano a stěžeň jde ke dnu. Připlouvá jiná rybářská loď. Potřebuji pomoc? Ne, jsem v pohodě. Šest mil odsud je přístav. Startuju motor a vyrážím. Připlouvají záchranáři, signalizuji, že jsem ok. Asi je zavolal ten rybář. Pak připlouvá pobřežní stráž a eskortuje mně až do přístavu. Kolem deváté večer se vyvážu k molu. Pro tuhle sezónu c
esta skončila.

V Haverdalu už jsem to nemohl vydržet. Vypadnul jsem včera v šest večer. Výjezd přes písečné lavice byl trochu horská dráha, ale motor držel a podařilo se mi proti větru a vlnám prorazit na volné moře. Během noci vítr trochu lehl a byla to pěkná jízda na bočák. Ráno se mi v Navionicsu začala ukazovat rychlost přes šest uzlů a tak jsem poznal, že v Kattegatu je výrazný proud. Cesta odsýpala a rozhodl jsem se přistát na malém vnějším ostrůvku Vinga při vjezdu do Göteborského zálivu. V Göteborgu jsem byl předevčírem vlakem vyprovodit Petra, takže je zbytečné tam zajíždět lodí, ušetřím si přes 20 mil. Když jsem byl kousek od ostrova a přejížděl jsem plavební dráhu do Göteborgu, udělalo se za mnou černo. Pohled na meteoradar potvrdil, co bylo vidět pouhým okem – blíží se mordor. Bylo jasné, že to na ostrov nestihnu a že nestihnu ani přejet plavební dráhu. Mordor přišel za pár minut a loď si hned lehla na bok. Chvíli mi trvalo, než jsem zarefoval a dostal jsem přitom do obličeje ráhnem. Hlavně že všem vykládám, jak je ráhno nebezpečné 🙂 Podařilo se mi dostat loď do driftu a půl hodiny jsem trčel přímo uprostřed plavební dráhy při téměř nulové viditelnosti, jak kolem zuřila bouřka. Paráda. Každá bouřka ale jednou skončí a já vyrazil dírou mezi mělčinami na Vingu. Při vjezdu mezi vlnolamy byl silný protiproud, na hlavasku to nešlo, motor nechtěl chytit, skaliska se blížila … Vůbec by mi nevadilo, kdybych měl ty přístavní zážitky trochu klidnější. Ale etapa to byla pěkná, průměrná rychlost skoro čtyři uzle, i s probíjením z Haverdalu a stáním v bouři.

Position Report

Nad hlavou mi zuří bouřka, oblohu protínají blesky a z nebe padají provazce deště. Jsem naštěstí v přístavu, takže můžu zalezlý v podpalubí napsat příspěvek o tom, proč mám rád Kodaňskou Christianii a proč se tam stále vracím. Pro toho, kdo Christianii nezná, velice krátký ůvod. Na začátku 70. let dvacátého století opustila dánská armáda rozsáhlý areál (přes 30 hektarů) v centru Kodaně. Na místě zůstala řada budov, cesty, zelené plochy. V opuštěném areálu se brzy usadili první squatteři a než si kodaňská radnice usmyslela, co chce s areálem vlastné dělat, zformoval se v Christianii obrovský squat se stovkami obyvatel a svébytnou alternativní kulturou. Kodaňská radnice se squattery dlouhá desetiletí snažila vystrnadit, nikdy se ale neuchýlila k použití opravdu hrubé síly a postupem času se vytvořilo status quo – Christiania si žije víceméně svým životem za cenu menších ústupků (platí za elektřinu, odvoz odpadu, atd.) Christiania existuje už přes 50 let a je to zřejmě nejdéle existující squat (nebo alternativní komunita, jak chcete) na světě. Přístup do Christianie je volný, nikdo nikoho neomezuje nad rámec běžné slušnosti. Hodně návštěvníků přicházelo do Christianie kvůli drogám – na slavné Pusher Street se na stáncích prodávala marihuana, která je jinak v Dánsku nelegální. S tím je konec – v posledních letech totiž převzaly kontrolu nad obchodem s marihuanou násilnické gangy a na Pusher Street se i střílelo. Dánské vládě i obyvatelům Christianie došla trpělivost a Pusher Street byla letos v dubnu zrušena. Hodně návštěvníků láká alternativní kultura a netradiční životní styl. Já tam jezdím hlavně kvůli architektuře. Baví mně pozorovat, jaké prostředí kolem sebe vytvářejí lidé, kteří nejsou svázaní stavebními předpisy ani očekáváním „většinové“ společnosti, jak by měl vypadat dům a jak by se mělo žít. Za ta desetiletí, co Christiania existuje, zde vznikly stovky staveb od drobných přístřešků po několikapatrové domy a všechny mají něco společného – jsou zajímavé. Líbí se mi hravost obsažená ve spoustě z nich. Netradiční nápady. Individuální rukopis stavitele. A to vše zakomponované do zeleně a ulic, uliček, stezek a dvorků, kde nejezdí auta – v Christianii se totiž chodí pěšky, nebo jezdí na kole. Nechci takový alternativní život příliš idealizovat. Obyvatelé Christianie v konečném důsledku asi nejsou šťastnější než my „normální“. Jsem ale strašně rád, že existuje místo, které dělá svět rozmanitější, hravější a lidštější.

V šest večer jsme vypluli na sever do Kattegatu. Až do půlnoci bylo vše růžové, rychlá plavba na bočák. Pak přišel první poryv 35 uzlů a vítr utichl. Další poryv a mezi tím bezvětří. Kolem jedné začal foukat silný jih s prognózou zhoršování. Nad ránem jsme trochu adrenalinově zapluli do přístavu Haverdal. Předpověď na další dny není ideální.

Z Kodaně jsme odpluli v jedenáct dopoledne. Rozloučila se s námi hydroplánem, který přistál na vodě kousek od Stovky. Foukal krásný bočák, takže jsme bez úsilí vyletěli z kodaňského přístavu, brzy minuli ostrov Ven, kde měl svojí observatoř Tycho de Brahe a po pár hodinách se před přídí objevil hrad Kroneborg, jedno z nejslavnějších míst dánských dějin a také místo, kde se odehrává Shakespearův Hamlet. Pokračovali jsme dál, ale podmínky se změnily. Vítr se stočil proti nám a zvedly se vlny přicházející z Kategatu. Několik hodin jsme urputně bojovali o každý metr a nakonec jsme zapluli do malého přístavu Domsten s delikátním vjezdem způsobeným písečnou lavicí před přístavem. Teď už jsme v suchu a klidu.

Z Falsterbø jsem vyplul kolem osmé ráno. Nejdříve stoupačka na dřeň a pak světe, div se, předpověď vyšla a přes Øresund jsem letěl na bočák! Už to vypadalo, že budu za chvíli sedět v Nyhavnu, ale když jsem měl zatáčet směrem k městu u Refshaleøen, tak bylo všude plno žlutých bójek a žádný průjezd. Ukázalo se, že Dánové zvětšují Kodaň, průjezd uzavřeli a staví tam umělé ostrovy jak v Dubaji! Musel jsem to celé obeplout cestou pro velké lodě. Ale nevadí, do Nyhavnu jsem nakonec doplul. Vyfotil jsem Stovku na pozadí barevných domů a pak se rychle odvázal a mastil jsem na druhou stranu do Christianshavnu, pryč od davů. Počkal jsem, až zvednou most a našel si klidné místečko v bočním kanálu. A hlavně je to jen kousek do Christianie. I tam jsou velké změny – zavřeli Pusher Street a atmosféře to myslím prospělo, i když už to nebude taková atrakce jako dřív. Večer dorazí Petr a dál poplujeme ve dvou.

Vstal jsem o půlnoci, kdy začal foukat příhodný vítr. Čekala mně přeplavba cca 16 mil ke kanálu Falsterbø, chci se tam schovat před silným protivětrem, co má přijít odpoledne. Přeplavba byla na zadoboční vítr rychlá. Vyvázal jsem se před zvedacím mostem na konci kanálu, zrovna když začaly padat první kapky. Zalezl jsem dovnitř a přišel luchanec, před kterým varovala i švédská meteoslužba. Trval naštěstí jen pár hodin. Když se trochu vyčasilo, šel jsem se projít po mole, kde kromě mně kotvila jen jedna plachetnice, jinak samé motorové čluny. Plachetnice byla na druhém konci mola a jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že je to Setka! Kvalitně postavená, ještě nevybavená. Beze jména. Komu může tady ve Švédsku patřit? Janusz o ní nic neví. Záhada … Projel jsem při otevírání mostu na druhou stranu, ať se nemusím zítra zdržovat, když nastanou vhodné podmínky na další cestu.

Předevčírem večer jsem doplul do přístavu Smygehuk, nejjižnějšího místa Švédska i celé Skandinávie. Předpověď na další dny slibovala protivítr, takže jsem následující ráno vyrazil nejprve do Trelleborgu na prohlídku zrestaurované vikingské tvrze a pak na Ales Stenar. Prostě mi to nedalo a chtěl jsem ten megalit navštívit po svém. Vyrazil jsem pěšky z Ystadu přes písečné duny. První část vedla turistickou oblastí, ale pak jsem vešel do vojenského prostoru a začalo to být krásné. Divoká, pustá krajina, silný vítr, příboj na plážích. Po dvaceti kilometrech jsem dorazil ke kamenům a byl to úplně jiný pocit, než v zástupu turistů od přístavu. Na západ slunce nás tam čekala jen hrstka a byl to zážitek. Je sice už týden po letním slunovratu, ale kolem slunovratů se relativní pohyb slunce po obloze mění jen málo, takže slunce zapadlo přesně před přídí v ose lodi. Paráda. Po západu jsem sešel k malému opuštěnému domečku na pláži asi dvacet minut od kamenů. Dveře byly zamčené, ale jedno z oken se dalo otevřít zvenku. Uvnitř palanda, stolek a lavice. Takže jsem usínal pod střechou za šumění moře za oknem a spal jsem jako král. Ne moc dlouho, protože letní noci jsou tady krátké. Vstal jsem před čtvrtou, už se rozednívalo a já jsem doufal, že při východu slunce budu mít Ales Stenar jen pro sebe. Povedlo se. Skoro tři hodiny jsem byl u kamenů sám. Všechny jsem si osahal. Vylezl jsem na příďový kámen. Potěšilo mně, že levobok tvoří 27 kamenů (můj den narození) Pak jsem dokonce napsal krátký skript v Pythonu, aby mi vybral „můj“ kámen. Fungovalo to tak, že skript vybral jeden z 57 kamenů tvořících megalit, ale nenapsal který. Já jsem pak začal obcházet kameny a u každého jsem zmáčkl enter. Když skript napsal „ne“, šel jsem k dalšímu. U 26. kamene zleva napsal „ano“. Je to docela pěkný kámen. A je můj.

Ze Svinoústí jsem vyrazil ve středu v pět hodin ráno na sever. Měl mi foukat bočák 15 uzlů, tak jsem byl zvědavý, jak si s takovým kurzem poradí větrné kormidlo. Ukázalo se, že když jsem dobře vytrimoval plachty a umístil se v lodi na správné místo, tak fungovavalo dobře. Dokonce jsem uprostřed Baltu trefil necelou míli širokou „bránu“ mezi východním koncem dánských větrných elektrárem a žlutou bójí označující střelnici. Ale ideální podmínky nikdy netrvají dlouho. Se západem slunce vítr utichl, bohužel zrovna, když jsem vjížděl do křížení TSS zón. Provoz tam byl jako obvykle hustý a já se plížil skrz šňůry kontejnerovek a tankerů rychlostí 1,5 až 2 uzle. Trvalo to až do východu slunce. Vítr se trochu stočil k severu, takže závěr do přístavu Kåseberga jsem měl na hodně pomalou stoupačku, moře lehké oraniště. Těšil jsem se, že až dopluji, oslavím příjezd do Švédska na menhirech ve tvaru vikingské lodi, které jsou nad přístavem.
Připlul jsem kolem deváté ráno, atmosféra kamenů byla ale pryč. Pražilo slunce vysoko na obloze, davy turistů, tohle místo se prostě musí vidět za soumraku, nebo za úsvitu. V přístavu taky plno turistů, stánky, parkoviště, raději jsem se odvázal a pluju na zaďák podél pobřeží na západ. Chci se dostat co nejdál, další dny má foukat proti.

Včerejšek a dnešek byly náročné. Včera jsem zakotvil ve Svinoústí, zaběhl do města vybrat z bankomatu (z jachtklubu Čtyři větry hezká procházka lesoparkem) a pak uháněl na vlakovou stanici Svinoústí centrum, odkud jezdí vlaky do Německa (a nikam jinam) Potřeboval jsem se dostat do Großenbrode, kde jsem na Jurově lodi zapoměl bundu a v ní všechny doklady. Na stránkách Deutsche Bahn jsem našel ambiciózní trasu se šesti spoji a pěti přestupy, cestovní doba skoro devět hodin. Cena lidových 30 euro za jednodenní jízdenku platnou od devíti ráno do tří ráno nasledujícího dne ve všech vlacích mimo ICE. Na přestup jsem měl od 7 do 15 minut a světe div se, všechny jsem stihl! Holt Německo, u Českých drah bych skončil u prvního připoje. Před půlnocí jsem byl v Großenbrode, došlapal pěšky k loděnici a začal hledat nějaký žebřík, kterým bych se dostal na palubu čtyři metry vysoko. Žádný jsem nenašel, ale podařilo se mi vylézt na sousední loď a přeskočit. Bunda ležela na fendrech u zadního koše, hurá sláva. Zalezl jsem do lodi, vytáhl spacák a v sekundě usnul – byl jsem na nohách od půl čtvté ráno. Vzbudil jsem se v sedm, přeměřil takeláž, dvakrát jsem se ujistil, že si beru i bundu a vyrazil jsem na cestu zpět. Rozhodl jsem se ještě více podojit třicetieurovou jízdenku na regionální vlaky a zajet se cestou podívat do Peenemünde, kde Němci vyvíjeli rakety V1 a V2. Je to moje srdcovka. Kdybych byl Němec za druhé světové války, chtěl bych pracovat právě v Peenemünde. Píšu to s plným vědomím toho, že ty rakety se vyvíjely kvůli zabíjení civilistů v zázemí. Ale byla to neuvěřitelně průkopnická práce, ze které žil světový raketový průmysl ještě do šedesátých let 20. století. Po návštěvě Peenemünde jsem dorazil zpátky do Svinoústí (vlastně náhradním autobusem na hranice) a vrátil se na loď přes pěší zónu – dva kilometry dlouhou promenádu plnou lidí, stánků, muzikantů – prostě Svinoústí žije!

Noc na ostrově Chełminek byla větrná, ale pokojná. Na ostrově hnízdí obrovské množství ptáků, mezi stromy často není žádný podrost, jak ptáci sedí ve větvích a kadí dolů obrovské množství guana. Celá krajina vypadá jako od vápna. I Stovka schytala mnoho zásahů, zevnitř to znělo jako krátká přeháňka. A jde to blbě smýt. Vzbudil jsem se v 3:30 ráno, už svítalo, je den po letním slunovratu na 53. rovnoběžce. Vyrazil jsem ve čtyři hodiny s plnou velkou kosatkou a druhým refem na hlavasce. Po chvíli jsem tam dal první ref a už to tak zůstalo. Cesta přes Štetínský záliv byl pro mně trochu test stoupavosti Stovky, měl jsem to na ostrou stoupačku a ke konci křižování. Vítr 15-20 uzlů. Vlny byly do jednoho metru a Stovce se do nich moc nechtělo. Chce to hodně drajvu v plachtě a najíždět si. V Piastovském kanálu jsem ještě chvíli křižoval a zbytek do Svinoústí jsem domotoroval. Pěkný, živý přístav. Zaplul jsem do malého jachtklubu Čtyři větry a vyvázal se. Myslím, že mně bosman trochu natáhl (chtěl 60 zlotých za den), ale snad to bude lepší, než velká marína. Teď sedím ve vlaku a s pěti přestupy se pokusím dostat do Grossenbrode v Německu, kde jsem zapoměl tři dny zpátky bundu.

V roce 1944 pociťovalo nacistické Německo citelný nedostatek oceli. Pro transport syntetického benzínu z továrny u Štětína proto postavili dva tankery – z betonu. Vrak jednoho z nich, devadesát metrů dlouhý Ulrich Finsterwalder, leží kousek od plavební dráhy ze Štetína do Svinoústí. Přirazil jsem k němu a vylezl na palubu, byl to zážitek. Počasí je velmi baltské – zataženo, prší a fouká. Takže sbohem tričko, vítejte žluťáky a gumáky. V sílícím větru jsem se schoval za molo majáku na ostrůvku Chełminek u Trzebieże. Chvíli tu počkám, než budu pokračovat do Svinoústí.

Dnešek byl opět plný dojmů. Brzy nad ránem jsme dorazili s Jurou z Heiligenhafenu, kde jsme připravovali jeho loď ke spuštění na vodu, zpátky do Dąbie. Hned ráno se o Stovku živě zajímal zástupce kapitána na Daru Štětína, krásné 18-ti metrové plachetnici, která kotví vedle mně. Pak se mnou přišla udělat rozhovor slečna z Jachtařského centra. Když jsme skončili, obešel jsem loděnici a rozloučil se se všemi, které jsem tady za těch pár týdnů poznal. Cestou k lodi na mně mával český mořeplavec Jindra, který tu bydlí na lodi, tak jsme s ním a další českou mořeplavkyní Alicí zašli na oběd do jídelny Niko v Dąbie. Shodou okolností jsme všichni synci a děvuchy z Frýdku/Třiňca, moc příjemní lidé. Jindra mi daroval knihu Povídání o navigaci od Józefa Gawłowicze, kterou přeložil do češtiny. Snad ji stihnu rychle přečíst, abych se neztratil. No a poté přišel čas potichu odvázat lana a odplout. Přeplul jsem Dąbské jezero a protože začalo pršet a předpověď slibuje bouřky, uvázal jsem se vedle malého majáku na konci jezera a odpočívám v tichu a samotě do zvuku kapek na střeše kajuty.

Po celonoční cestě vlakem přicházím ráno utrmácený do loděnice. „Kiedy będęmy wodować?“ ptá se lodní mistr Rafał, který mi tady s lodí pomáhá. Dneska Rafale, nejlíp teď hned. Připravím co se dá a jdu si do lodi schrupnout. Za minutu mně probudí ťukání na trup. Jdeme do vody! Jsem unavený, nevyspalý a všechno vnímám jako ve snu. Stovka se podruhé v životě dotkne vodní hladiny. Postavíme stěžeň, chlapci do mně lehce strčí a já bez motoru a plachet v lehkém vánku přeplouvám přístavní bazén ke svému stání. Přirazím k molu a veškerá únava je pryč. Jsme zpátky na vodě.