Přimět kojence, kterému se chce křičet k tomu, aby to nedělal, lze různě. Můžete třeba pustit hudbu a vzít ho do náručí, tančit a potrásat s ním, broukat mu do ucha, lechtat po tváři, mluvit na něj, cvičit mu s rukama a nohama.
Nebo mu můžete strčit do pusy dudlík. Výsledek je stejný. Pouze v prvním případě jste po deseti minutách zpocení a bolí vás záda. V případě dudlíku se můžete vrátit hned k televizi.
A tak se toto poznání rozšířilo i do života dospěláků a dneska už každý politik, marketingový kouzelník a tiskový mluvka ví, že než nám tančit a zpívat a dělat co nám na očích uvidí je jednodušší strčit nám do pusy velikánský dudlík a my ztichneme a mlaskáme jako nemluvňata.
Dobře nám tak.