O půl jedné jsem vyrazil na sever s cílem zjistit, jak to půjde a pokud možno dojet do Ratiboře. Povedlo se. Raciborz je příjemné městečko na řece Odře, právě tady dokončují stavbu suchého polderu a dokonce jej plánují přeměnit na přehradu. A to bude paráda, protože Odra pak bude splavná až v českým hranicím a nákladní přístav v Bohumíně znovu ožije!

Po dobré snídani v Domu sportowców jsem se cítil jako sportowec a proto jsem se rozhodl, že dnes pojedu jen po silnicích, ať mi to odsejpá. Hned za městem jsem si všiml, že Poláci už provádějí podzimní orbu. Poznal jsem to podle toho, že malá asfaltka, po které jsem jel, byla pokrytá hnojem. Ten byl po nočním deštíku pěkně rozčvachtaný a při průjezdu odstřikoval a brzy pokryl mně i kolo od hlavy až k patě. Tím se vyřešilo, zda si budu hledat na dnešní noc ubytování. Nebudu, protože by mně nikam nepustili. Dnes mně také poprvé vytroubili řidiči, že nejedu po cyklostezce, která vede paralelně s cestou, ale brzdím je na silnici. No tak budu po těch cyklostezkách jezdit, no … Po třetí hodině jsem dorazil ke kempu u Kluczborku, začalo krápat, když jsem vytáhl stan. To bylo tak tak. Teď ležím vevnitř a venku hustě prší.

Celou noc propršelo a ráno se mi nechtělo vstávat. Měl jsem ale na dnešek připravenu celkem ambiciózní etapu, takže snídaně do zvuku kapek, sbalit mokrý stan a hajdy na cestu. Naštěstí to nebylo tak zlé, během dopoledne přestalo pršet, zůstalo ale zataženo a zima. Cesta byla navigačně jednoduchá – pořád po hlavní směrem na sever. Ve městě Sieradz mají čtvrť, která se jmenuje Praha. A taky tam byl festival dechovek. Já jsem nicméně s jazykem na vestě pokračoval do dnešního cíle – malé farmy uprostřed ničeho. Teď suším vybavení a uvažuju, jak se popasovat se zítřejší předpovědí počasí, která slibuje silné bouřky několikrát za den. Taky jsem zjistil, že mi zadní nosič drží na jednom šroubu – naštěstí jsem včera našel dva šroubky, které náhodou zapadly mezi věci. Teď se sejdou.

čaj se polsky řekne herbata, ale čajník je czajnik – zajímavé …

– „Ještě vám udělám palačinku, s vlastní marmeládou“ – „To stačí, paní domácí, vždyť už je toho na stole dost“ – „Párečky budou za chvíli“ – „Nedělejte si starost, já toho tolik nesním.“ – „Míchaná vajíčka! Já věděla, že jsem na něco zapoměla.“ Paní domu odbíhá do kuchyně, aby k pěti druhům chleba, sýrům, tvarohu, ovoci, krájené zelenině, medu a domácí bábovce přidala ještě co nejvíce věcí. Po takto opulentní snídani jsem se odkolébal ke kolu s břichem jako zvlášť povedená inkarnace Budhy. Bylo půl deváté, podle předpovědi má pršet až ve tři. Sedl jsem na kolo a vyrazil. Pršet začalo v devět a to ve velkém stylu. Chvíli jsem se schovával na autobusové zastávce a pak se rozhodl dnešní etapu dokončit. Ze svačinových pytlíků jsem vyrobil profi obal na mobila, navlékl na sebe, co se dalo a jel jsem. Počasí bylo střídavé, občas bylo škaredě, občas odporně a občas to byl hnus fialovej. Cesta ubíhala. Jel jsem přes další Prahu, tentokrát u Poddębic. Praha je tady populární místní jméno a mám takovou teorii, jak vzniklo úsloví „Praha je zlatá loď“. Největším městem tady v okolí je Lódź, což znamená loď. No a jednou jel někdo z místní Prahy do české Prahy a když viděl tu nádheru, zvolal: „Praga to złota Lódź!“ Pak už se to jenom přeložilo. O kus dál u mně zastavil cyklista. Jel sice v autě, ale znal místní rajón. Bylo na něm vidět, že by taky rád vyrazil na nějakou delší cestu, ale znáte to … Místní názvy bavily i dále. Mají tady Mariopol a Augustopol, k tomu Liliopol. A na pár kilometrech čtverečních je Terezín, Chodov, Choceň a Psáry. Holt velká země. Dorazil jsem do Wloclawku, cíle etapy, a přestalo pršet. Takže je všechno, jak má být. Jo a včera večer jsem venčil psa.

Každé město má nějaké prvenství. Třeba Wloclawek bylo první město v Evropě, kde museli Židé za druhé sv. války nosit žlutou hvězdu.

Podle předpovědi dnes vůbec nemělo pršet. Přesto jsem měl po chvíli brýle plné kapek a mokrý obličej. Mrholení podle meteorologů asi není déšť. Překročil jsem řeku Vislu a s větrem v zádech uháněl na sever. Mrholení přicházelo a odcházelo celý den, ale člověk nemůže chtít všechno. Proti větru by to bylo horší. Dnes dlouhá etapa, tak jdu do pelechu.

Dnes ráno mně vzbudilo slunce. Konečně krásný den! Brzy jsem už šlapal ve vlahém jitřním vzduchu lesní asfaltkou a liboval si, jaká to dnes bude poklidná a odpočinková jízda. Pak asfaltka skončila a přešla v šotolinu. Takový ten druh nezpevněné cesty, kde se častým používáním nadělají příčné koleje a strašně to d-d-r-r-k-k-o-o-t-t-á-á! Po pěti kilometrech jsem toho měl plné zuby a přál si, aby to co nejdříve skončilo. Člověk by si měl ovšem dávat pozor na to, co si přeje. Šotolina skončila a byla nahrazena dlážděním z neopracovaných kamenů. Co jsem komu udělal? Pak se ukázal znovu asfalt, sice rozbitý, ale asfalt. Přejíždím mostek a před ním nápis: Elblaňský kanál. A pod mostkem skutečně kanál, rovný, pěkný, stromy stíněný a na něm výletní lodě. Vnitrozemské vodní cesty jsou moje libůstka, takže jsem se zaradoval nad nově objevenou perlou. Už jsem se těšil, jak si doma na internetu všechno o elblaňském kanále nastuduji, když mně nenápadná odbočka ze silnice dovedla k – no jak to říct – kanálovému pornu! Představte si kanál z jedné strany, který končí. Pak kanál z druhé strany, taky končí. Mezi kanály kopec a přes ten kopec převáží lodě taková nákladní petřínská lanovka. No prostě paráda. Běhal jsem kolem jako malý kluk, fotil, natáčel a radoval se. Taková je moc náhody. Teď jsem za Broniewem v lesíku a zítra se chystám překročit hranici do Kaliningradu aka Königsbergu aka Královce.

Ráno jsem zjistil, že jsem asi spal na bývalém hřbitově. V noci sice nestrašilo, ale nevím, co jiného by ty pravidelné pahrbky mohly být. Vyrazil jsem časně. Na polsko-ruské hranicí jsem drze předjel kolonu aut a postavil se rovnou k semaforu. Nikdo neprotestoval. Prostě lepší, než poplužní dvůr … Přísná ruská úřednice kvůli mně třikrát někam telefonovala, než mně vpustila do země. A to jsem „average Joe“, standardní případ. Zajímalo by mně, kolikrát volá, když přijede někdo exotický. Cesta do Kaliningradu vede přes vesnice se jmény jako Sovětskaja, Pěrvomájovyj, a tak. Kaliningrad samotný je celkem ošklivý a katedrála na ostrově to nezachrání. Má tam hrobku Kant, ale když jsem u ní stál, byly nade mnou tmavé mraky a ve mně touha jet dál. V Kaliningradě mají taky sochu Lenina a spoustu nových naleštěných pravoslavných chrámů. Verva, se kterou je staví, mi připoměla podobný zápal při stavbě megamešit v muslimských zemích. Byl jsem v cíli cesty, ale cíle mohou být i pohyblivé. Rozhodl jsem se pokračovat ještě kousek na sever a projet Kuršskou šíji do Litvy. Začíná u města Zelenogradsk, které mně po Kaliningradu velmi mile překvapilo. Krásné, klidné, přímořské letovisko, kam bych jel klidně na dovolenou. A místní Interspar vypadá jako švýcarský Globus. Prostě luxus. Hranice mezi Ruskem a Litvou je uprostřed Kuršské šíje a kousek přední je Tančící les, taková přírodní divnost. Stromy se tam všelijak kroutí a nikdo neví proč. Teď jsem na litevské straně, zabivakoval jsem pod dunou, na Baltu zuří bouře a já jsem v klidu.

Noc za dunami byla příjemná. Jen co jsem sbalil stan a sedl na kolo, začalo pršet. Asi si takhle v nebi představují férový deal. A pak už pršelo, pršelo, pršelo … Klaipeda příliš nezaujala, možná za hezkého počasí by to bylo jiné. Jinak po včerejším stachanovském výkonu odpočinkový den.

včerejší večer jsem strávil nad logistickým galimatyášem – kam dojet a jak se pak odtamtud dostat vlakem domů. Zdánlivě nepochopitelné chování litevského vyhledávače vlaků, který tvrdošíjně tvrdil, že se nelze dostat z Klaipedy do Kaunasu vlakem, bylo způsobeno traťovou výlukou na předměstí Kaunasu. Jak prosté, milý Watsone! Dnes ráno brzký start, abych dojel do Telšiai včas a stihl vlak. Část cesty mi zase vytřásala duši z těla šotolina, ale stihl jsem to. Před Telšilai malá oslava – překročeno 1000 najetých kilometrů z F-M. První zářez do 10-100-1000 Endurance Challenge, kterou jsem na sebe neprozřetelně upletl …

Za celou cestu jsem potkal jen dva cykloturisty – Rusy na vjezdu do Kalinigradu. Bylo to vlastně dobře, alespoň jsem mohl šlapat a ne se vykecávat, protože cykloturisti jsou upovídaní. Vynahradil jsem si to až dnes, pohodlně usazený ve vlaku. Mysles jsem, že z Kovna (Kaunasu) do Białystoku budu ve vlaku s kolem sám, ale kdepak. Nejprve přistoupil Algimantas, Litevec, který mluvil výborně polsky. Jak se to naučil? Stejně jako já, sledováním polské televize za komunistů! Společně jsme zavzpomínali na Kino nocne, Przeboje tygodnia a monotónní hlas polského dabéra. Vyrůstali jsme tisíc kilometrů od sebe se stejnými zážitky. Algis jel na tryznu za svého přítele, který zahynul před měsícem v Alpách na Pyramide du Tacul vedle Mont Blanku: www.bfmtv.com/societe/mont-blanc-mort-d-un-alpiniste-lituanien-apres-un-devissage-1748870.html Další společné téma, i když smutné. Pak se objevila ošlehaná Polka z Vratislavi, která jela podobnou trasu jako já, jen delší, až do Lotyšska. To Wojtek, nejvypasenější cykloturista, kterého jsem kdy viděl, ujel za čtrnáct dní jen kousek trasy Green Velo: greenvelo.pl/ spal v hotelích, ale měl z nás všech nejvíce batohů, brašen a tašek. Před Białystokem se s cyklisty úplně roztrhl pytel, je to totiž nejpopulárnější cykloturistická oblast Polska. V rychlíku do Varšavy byl speciální cyklovagón a byl úplně plný. Na hácích tam viselo přes třicet kol (připomínalo mi to vepře na jatkách). Můj geniálně vymyšlený logistický plán s šesti na knop na sebe navazujícími přestupy dostal ve Varšavě trhlinu, protože v rychlíku do Katovic nebylo místo pro moje kolo a musel jsem počkat na další spoj. Takže jsem se dostal až dnes po šesté ráno do Bohumína. Sedl jsem na kolo a v osm už jsem baštil dršťkovou v bufetu u nás na rohu.
KONEC