Pan Ábel je hudební skladatel. Právě dostal zakázku z televize na smutnou písničku do jedné pohádky. Vzal do ruky kytaru a začal preludovat. Ale ať dělal, co dělal, kytara hrála jenom veselé písničky.

“Ta kytara je snad začarovaná a nic smutného zahrát neumí!“, vybuchl pan Ábel a přesedl si ke klavíru. Prsty se mu rozjely po klávesnici a zazněla melodie – ovšem veselá, skákavá. Pan Ábel to tedy zkusí ještě jednou, pak zase a pak ještě znovu. Nakonec vztekle zabouchne víko klavíru a nervózně přechází po pokoji. „Jak mám složit smutnou písničku, když jsem nic smutného jaktěživ nesložil?“, zoufá si a křižuje místnost sem a tam.

Nakonec už to nevydrží, oblékne se a vyrazí na procházku. Jde podél řeky, s hlavou v dlaních si to šine po stezce lemované vrbami a osikami. Ničeho si nevšímá, má svých starostí dost a proto mu uniklo, že na druhé straně řeky se ve stejnou chvíli prochází pan Ámos.

I on má hlavu v dlaních a nevšímá si pana Ábela na druhém břehu. Oba pánové, aniž by o sobě věděli, se přibližují k lávce pro pěší, která vede přes řeku. Dojdou k ní a začnou každý ze své strany přecházet na druhý břeh. A protože se koukají do země a nic kromě jejich vlastních problémů je nezajímá, uprostřed lávky do sebe narazí.

– „Pardón“, omlouvá se pan Ábel panu Ámosovi, „já nerad.“

– „To já se omlouvám“, říká horlivě pan Ámos, „nedíval jsem se na cestu.“

– „Ó nikoliv. Byla to moje chyba“, mává rukama pan Ábel. „Mám hlavu plnou problémů a prostě jsem si vás nevšiml.“

– „Problémy? To já mám problémy, pane!“, vystrkuje bradu pan Ámos, „copak vy můžete mít za problémy?“

– „Tak abyste věděl“, povídá pan Ábel a dává si ruce v bok, „já jsem hudební skladatel a momentálně nemám vůbec žádnou inspiraci!“

– Pan Ámos udělá krok zpět a překvapeně říká: „Vy jste hudební skladatel? No to je náhoda! Já jsem totiž také hudební skladatel!“

A tak se pan Ábel potkal s panem Ámosem. Dali se do řeči a brzy zjistili, že pan Ábel dokáže snadno skládat veselé písničky, ale smutné mu nejdou, zatímco pan Ámos je expert na smutné melodie, ale veselé písničky neumí.

Brzy spolu uzavřeli tajnou dohodu. Když bude pan Ábel potřebovat smutnou písničku, pan Ámos mu jí napíše a nikomu to neřekne. A když bude pan Ámos potřebovat veselou písničku,
napíše mu jí pan Ábel a bude o tom držet jazyk za zuby.

Fungovalo jim to bezvadně. V celé zemi nebylo známějších skladatelů, než byli pan Ábel a pan Ámos. Na veřejnosti se sice špičkovali a zdálo se, že nemůžou jeden druhého vystát, ale v soukromí dodržovali svou tajnou dohodu a stali se dokonce přáteli.

Jednoho dne odjel pan Ábel na měsíční dovolenou do Indie. Pan Ámos mezitím dostal zakázku na veselou písničku. Pár dní se snažil něco vymyslet, ale brzy zjistil, že bez pana Ábela to nedokáže. Měla to být titulní píseň k novému filmu pro děti a z produkce mu ob den volali,
zda už ji má hotovou.

„Dejte mi pokoj, až to bude, tak to bude!“, odsekl vždy pan Ámos do telefonu a položil sluchátko. Tak to šlo tři týdny, až jednou večer zavolal panu Ábelovi samotný režisér.

– „Máte písničku?“, ptá se nedočkavě režisér.

– „Zatím ne“, odpověděl pan Ámos.

– Režisér chvíli čekal, jakoby přemýšlel a pak říká: „Máte čas do zítřejšího rána. Pokud nebude do té doby písnička hotová, najdeme si jiného skladatele. Přeju vám hezký večer a nashledanou.“ Režisér zavěsil.

„Co se mnou bude?“, pomyslel si pan Ámos, „jestli se rozkřikne, že jsem nebyl schopen složit písničku, nikdo si už u mně nic neobjedná!“ Hlavou se mu honily černé myšlenky a nevěděl, co má dělat.

Nakonec se rozhodl. Oblékl si černé kalhoty, černé ponožky, černé boty a černou košili. Přes hlavu si přetáhl černou čepici, do které vystříhl dvě díry pro oči a vyšel ze dveří. Potichu se plížil nočním městem, až nalezl svůj cíl. Byl to dům pana Ábela. Pan Ámos se rozhlédl, zda se nikdo nedívá a pak přeskočil plot na zahradu. Obešel dům a na zadní straně našel dveře na terasu. Vší silou se do nich opřel, dřevo zapraskalo a pan Ámos vpadl dovnitř.

Vytáhl z kapsy baterku a začal se rozhlížet po domě. Hledal hudební partitury. Jeho jedinou
nadějí bylo, že pan Ábel před svým odjezdem na dovolenou napsal nějakou veselou písničku, kterou zatím nikdo neslyšel a pan Ámos by si ji mohl vypůjčit.

Prohledal celý dům, ale marně. „Tak to je konec. Moje hudební kariéra je v troskách.“ Pan Ámos se unaveně sesunul do křesla v obývacím pokoji a zhasl baterku.

– „Ahoj“, ozval se najednou za ním skřehotavý hlásek.

– Pan Ámos se prudce otočil: „Kdo je tam?“

– „Ahoj, tady Frrranta“

– „Jaký Franta? Kdo jsi? Okamžitě vylez!“ Pan Ámos vyskočil z křesla a rozsvítil baterku. Přejížděl paprskem světla po místnosti, až narazil na klec. V kleci seděl papoušek.

– „Ahoj, tady Frrranta“, zopakoval papoušek a přešel z jednoho konce bidýlka na druhý. „Frrranta pták jako drrrak!“, dodal papoušek a uklonil se.

– „To je hezké, Franto, že se mně snažíš rozveselit, ale nemá to cenu. Zítra ráno mi zavolá režisér a já pro něj nebudu nic mít. Rozkřikne se to a brzy po mně neštěkne ani pes.“ Pan Ámos si znovu sedl do křesla a dal si hlavu do dlaní.

Papoušek Franta chvíli nervózně přecházel po bidýlku sem a tam a pak z ničeho nic začal zpívat: „Ná na na, ná na na, nánáná ná…“

Pan Ámos zvedl hlavu.

„Nánanana nánanana nánana ná …“

– „To je skvělé!“, vykřikl pan Ámos, vytáhl tužku a papír a poznamenal si veselou melodii, kterou mu zazpíval papoušek. „Moc ti děkuju!“, přiběhl ke kleci, dal papouškovi pusu na zobák a pak uháněl domů, aby si sedl ke klavíru. Přehrál si papouškovu melodii, dopsal noty, a odeslal hotovou písničku kurýrem na režisérovu adresu. Pak se celý unavený svalil do postele a usnul.

Probudil jej telefon.

– „Haló?“, ozval se pan Ámos rozespale do sluchátka.

– „Skvělé, prostě skvělé!“, vykřikoval na druhé straně režisér, „tak chytlavou melodii jsem ani ve snu nečekal. Je to hit a vy jste génius, pane Ámosi. Génius! I když jste nás napínal do posledního okamžiku …“

– „Jsem rád, že se vám to líbí“, zívnul pan Ámos do sluchátka, „a teď mně prosím nechte dospat, skoro celou noc jsem probděl ….“

Týden na to se vrátil z Indie pan Ábel. Hned následující den zavolal panu Ámosovi a domluvili si schůzku v kavárně na náměstí.

– „To mi nebudete věřit, pane Ámosi, co se přihodilo, zatímco jsem byl pryč“, řekl pan Ábel když se pozdravili a posadili se ke stolu.

– „Copak?“, zeptal se nejistým hlasem pan Ámos.

– „Vykradli mně! Vyrazili dveře na terasu a vloupali se dovnitř“

– „A ukradli něco?“, špitnul pan Ámos a uhnul panu Ábelovi pohledem.

– „To je právě to. Měl jsem sice v domě zpřeházené všechny partitury, jako by něco hledali, ale zdá se, že nezmizelo vůbec nic!“

– Pan Ámos polknul, podíval se na pana Ábela a pak promluvil: „Musím se vám, pane kolego, s něčím svěřit. Do vašeho domu jsem se vloupal já.“

– „Vy?“, vydechl užasle pan Ábel, „ale proč jste to udělal?“

A tak mu pan Ámos pověděl celou historii o veselé písničce pro film a nakonec dodal: „Víte, tak mně napadlo, když ten váš papoušek Franta vymyslel melodii pro mně, jestli on nevymýšlí i ty vaše písničky?“

Pan Ábel se zakabonil, pak se mu ovšem tvář rozjasnila a řekl: „Příteli, už spolu máme jedno velké tajemství, tak vám svěřím i toto: Skoro všechny písničky, které jsem v životě vymyslel, složil ve skutečnosti Franta.“

„Tak to tedy je!“, hlesl pan Ámos a napil se čaje. Pak se naklonil k panu Ábelovi a zašeptal: „Nemusíte se bát, že bych vás prozradil, příteli. Vždyť i já mám jedno malé tajemství, které jsem se právě rozhodl vám svěřit“

Tvář pana Ábela hořela nedočkavostí. Možná už trošku litoval, že se svěřil panu Ámosovi s tak důvěrnou věcí, ale nedalo se už nic dělat.

„Víte, já mám doma kočku“, začal pomalu pan Ámos. „A když potřebuju složit nějakou písničku, tak nechám otevřené víko od klavíru, ona se mi ta moje kočka projde po klávesách, já to zapíšu do not – a písnička je na světě!“

„Takže i vy …“, hlesl pan Ábel.

„Ano, i já …“, přikývl pak Ámos.

„Nikomu ani muk!“, řekl přísně pak Ábel

„Budu mlčet jako hrob!“, odpověděl pan Ámos.

Dopili čaj a rozešli se. A nikdo se jakživ nedověděl, že ty nejhezčí písničky z filmů a televize, ať už smutné, či veselé, skládají místo pánů Ábela a Ámose dvě zvířata – papoušek a kočka …