V zemi, kde rostou na stromech modrá jablka, žil jeden obr, a ten obr neměl zuby. Díky tomu byl všem lidem k smíchu. Přiběhl třeba do vesnice, začal se bít v prsa a volal: „Tšešte šé, jšem štlašný obl!“ a lidé se smáli, až se za břicha popadali.

Obr byl z toho smutný. Chtěl budit hrůzu a děs a místo toho byl za klauna. „Fšechny váš šeželu!“, volal na chechtající se selky a sedláky, „fšechny do jednoho!“

„A jak nás chceš sežrat, když nemáš zuby?“, volali na něj posměšně vesničani. „Vždyť ty můžeš jíst akorát krupičnou kaši, jako mimina a staré báby.“

Obr se zamračil a obrátil se k vesničanům zády. „Už mám toho dost“, řekl si pro sebe, „nechám si udělat umělé zuby.“

To ale není jen tak, nechat si udělat umělé zuby. To se musí k zubaři a stojí to spoustu peněz. A tak náš bezzubý obr přestal strašit lidi a začal pracovat, aby si na umělý chrup vydělal.

Pomáhal stavět přehrady, odstraňoval balvany, které se skutálely z kopců a zablokovaly silnice a dělal další práce, kde se mohla uplatnit jeho obří síla. Brzy měl našetřenou slušnou hromádku peněz a vyrazil k zubaři.

„Chči umělé žuby, čelé že žlata“, povídá zubaři. „Výborně, pane obře!“, uklonil se zubař a přistopil blíž. „Nejprve vám změřím ústní dutinu, abych zjistil, kolik budeme potřebovat materiálu.“

Vzal do ruky dlouhé pravítko, vylezl obrovi na rameno a začal měřit. Pak slezl dolů, chvíli něco počítal na papíře a nakonec řekl: „Tak pane obře, na váš umělý chrup budeme potřebovat šestnáct tun zlata.“

„Fefnáct tun?“, vykřikl obr a protočily se mu panenky. „Ale tolik peněž nemám, to bych mufel být fnad fám pán kuál! Nedal by fe ten chlup udělat nějak levněji?“ Zubař se podrbal na hlavě a povídá: „Mohli bychom udělat jenom horní a dolní tesáky. To jsou dohromady čtyři zuby a bylo by to levnější.“ Pak se zarazil a dodal: „Ale vypadal byste trochu jako veverka.“

„Nefci vypadat jako veverka!“, zaburácel obr, až zubař odskočil.

„V tom případě budeme musel udělat zuby z nějakého levnějšího materiálu. Při vaší velikosti, pane obře, však připadá v úvahu jen jediný.“

„Jaký?“, ptá se obr.

„Kámen“, nejistě odpověděl zubař.

A tak začali obrovi vyrábět zuby z kamene. Zubař zaměstnal všechny kameníky ve městě a ti místo náhrobků a soch slavných lidí začali vytesávat obrovské špičáky, řezáky a stoličky z nejlepší žuly široko daleko, aby obrovi ty zuby vydržely.

Za měsíc byly zuby hotovy a zubař s pomocníky je za použití jeřábů a kladkostrojů nasadili obrovi do tlamy.

Obr poprvé zacvakal svým novým chrupem. Ozval se rachot, jako by se lámala skála a lidé v celém městečku se vyděšeně utíkali schovat do svých sklepů. „Zachraň se kdo můžeš, zemětřesení!“, volali přitom.

„Vida, teď už se mi nikdo smát nebude“, uvědomil si potěšeně obr. „Konečně budím hrůzu, jak se na obra sluší a patří.“ A radostně odběhl do kraje strašit lidi.

Zubař a jeho pomocníci nad obrem kroutili hlavami, ale nemohli s ním nic dělat. Zubařovou prací je spravovat zuby, nikoli lidské, nebo obří charaktery. A tak náš obr běhal po kraji a skřípěním a cvakáním svých kamenných zubů děsil jednu vesnici za druhou.

Pak si sedl pod strom a začal přemýšlet. „Obr jsem jak se patří“, říká si. „Kam příjdu, tam se piští a ječí a lidé běhají sem a tam jako mravenci v rozbořeném mraveništi. Jenomže …“ a obrovi se ani nechtělo věřit, že to říká, „jenomže mně to pouštění hrůzy vlastně moc nebaví.“

Jakmile to bylo venku, obr se uklidnil. Díky svým novým zubům byl pořád v dobré náladě a také se zdravě stravoval. Dříve jej často bolelo břicho, když musel polykat celé krávy bez kousání, ale s tím byl konec. Jedl teď jen malá sousta a pečlivě žvýkal.

Brzy se spřátelil se všemi vesničany v okolí a pomáhal jim s pracemi, které by sami nedokázali, třeba zavěsit nové zvony do kostelní věže, nebo rychle odhrabat lavinu, která v zimě zasypala půlku vsi.

Jen čas od času odešel obr hluboko do hor a po nocích se odtamtud ozývalo zlověstné skřípění kamenných zubů. To si obr vyléval zlost. Ale i přes ten ukrutný rachot spali vesničani klidně.

Vždyť to byl jejich kamarád a kamaráda se není třeba bát.