Granola

Skromný recept na snídaňovou mňamku. Chutná výborně s mlékem či jogurtem.   – 4 hrnky ovesných vloček – ½ hrnku rostlinného oleje – 150g medu   Olej smícháme s medem a pak vše dobře rozmícháme s ovesnými vločkami. Rozprostřeme na plech a pečeme v troubě předehřáté na 180° asi 40 minut. Před koncem pečení granolu […]

Skromný recept na snídaňovou mňamku. Chutná výborně s mlékem či jogurtem.
 
– 4 hrnky ovesných vloček
– ½ hrnku rostlinného oleje
– 150g medu
 
Olej smícháme s medem a pak vše dobře rozmícháme s ovesnými vločkami. Rozprostřeme na plech a pečeme v troubě předehřáté na 180° asi 40 minut. Před koncem pečení granolu hlídáme a občas promícháme, má tendenci se připalovat.
Skladujeme v uzavřené nádobě.

Sladkokyselá rýže ( známá také jako suši )

Ingredience: rýže, rýžový ocet, cukr, mořské řasy nori, náplň (my dáváme lososa, avokádo, okurku a vařené vejce), obalovaná sezamová semínka, wasabi, nakládáný zázvor, sójová omáčka. Na jeden díl rýže (nejlépe krátkozrná na suši) jeden a půl dílu vody a pomalu vařit 20 minut. Mezitím si zahřejeme rýžový ocet a rozpustíme v něm cukr. Kolik octa […]


Ingredience: rýže, rýžový ocet, cukr, mořské řasy nori, náplň (my dáváme lososa, avokádo, okurku a vařené vejce), obalovaná sezamová semínka, wasabi, nakládáný zázvor, sójová omáčka.
Na jeden díl rýže (nejlépe krátkozrná na suši) jeden a půl dílu vody a pomalu vařit 20 minut. Mezitím si zahřejeme rýžový ocet a rozpustíme v něm cukr. Kolik octa a kolik cukru? Záleží na vkusu každého soudruha, my dáváme třetinu hrnku octa a dvě lžíce cukru na dva hrnky rýže.
Když je rýže uvařená, vmícháme ocet s cukrem a necháme vystydnout. Uvaříme vajíčka, nakrájíme náplň na nudličky.
Na řasu nori rozprostřeme tenkou vrstvu rýže, položíme náplň a zabalíme. Okraj řasy navlhčíme rýžovým octem a váleček zalepíme. Když je hotovo, postavíme si na stole vláček z Lega a uděláme si sušibar.
Tip: Zbylého lososa, avokádo, okurku a vajíčko z náplně nakrájíme nadrobno, osolíme, promícháme a zakápneme citrónem a máme jednoduchou, chutnou a efektní verrine.

Sjezd Arvy

Je hezky a na horách taje sníh. Místní řeky se dmou v korytech a tak jsem vytáhl ze skříně nafukovací Alpaku a vyrazil autobusem přes hranici, abych sjel dolní tok Arvy. Tato řeka pramení na ledovcích v masívu Mont Blanku a pod Ženevou se vlévá do Rhóny. Když jsem dorazil k řece, mé ranní nadšení […]

Je hezky a na horách taje sníh. Místní řeky se dmou v korytech a tak jsem vytáhl ze skříně nafukovací Alpaku a vyrazil autobusem přes hranici, abych sjel dolní tok Arvy. Tato řeka pramení na ledovcích v masívu Mont Blanku a pod Ženevou se vlévá do Rhóny.
Když jsem dorazil k řece, mé ranní nadšení trochu opadlo, protože vody v ní bylo opravdu hodně. Chvíli ve mně bojoval malej s velkým a nakonec jsem se rozhodl do toho skočit. Aspoň to pojede rychle a nebudu drhnout na kamenných prazích.
Na vodu jsem nasedl na 46.169589,6.246974, v místě, kde se do Arvy vlévá říčka Menoge. A pak už to fičelo. Arva je dost široká, takže nepřekážejí padlé kmeny. Díky dravému proudu zde není moc zátočin a míst k přistání. O to více je na řece peřejí. První větší jsou na kajakářské dráze v Étrembières. S Alpakou se nedají podávat velké kajakářské výkony, takže mým cílem bylo projet dráhu bez toho, abych se praštil tyčkou do hlavy a pokud možno se u toho necvaknout.
Následující úsek až po švýcarskou hranici je klidný a vede krásnou přírodou. Kousek za hranicí je první jez. Málem jsem si jej nevšiml, protože řeka se na jezu ostře láme o devadesát stupňů doprava. Zastavil jsem na poslední chvíli napravo blízko přechodu pro ryby. Ještě že tak. Považuji se sice za vodomila, ale protáhnout se s nafukovacím člunem rozvodněným rybím přechodem jsem zkoušel nechtěl.
Na švýcarské části Arvy jsou celkem čtyři jezy, všechny jsou z navršených balvanů. Za nižšího stavu vody budou zřejmě některé z nich nesjízdné, teď se řeka valila přes koruny. Protože jsem byl na otevřené lodi, snažil jsem se pro sjezd vybírat trasu mimo největší zabaláky, ale stejně jsem se vydatně osprchoval.
Ze čtyř jezů jsem sjel tři, proletěl Ženevou a brzy jsem byl na soutoku s Rhónou u železničního mostu. Tady se studená a mléčně kalná Arva potkává s křišťálově čistou a teplou vodou vytékající z Ženevského jezera. Splul jsem ještě kus níže do lesů v Onexu, přistál a šel na autobus domů.
Celou plavbu jsem odkudsi zespoda slyšel slabé syčení, ale člun se přitom vůbec nevyfukoval. Pro klid duše mně však čeká detektivní práce ve vaně.
Byla to příjemná plavba, kterou bych si rád zase někdy zopakoval.

Nejpracnější kafe na světě

Musím říci, že obdivuju cibetky, které nasazují svá trávicí ústrojí pro potěšení milců kávy. Jejich úsilí ale bledne v porovnání s tím, co musím pro svou oblíbenou meltu podstoupit já. Jako každé jaro vyrážím s rýčem na blízkou louku, která je žlutě puntíkovaná kvetoucími trsy pampelišek. Vyhledám velký trs, vyryju jej ze země, očistím od […]

Musím říci, že obdivuju cibetky, které nasazují svá trávicí ústrojí pro potěšení milců kávy. Jejich úsilí ale bledne v porovnání s tím, co musím pro svou oblíbenou meltu podstoupit já.
Jako každé jaro vyrážím s rýčem na blízkou louku, která je žlutě puntíkovaná kvetoucími trsy pampelišek. Vyhledám velký trs, vyryju jej ze země, očistím od hlíny a odříznu kořen. A pak další a další, dokud nemám plnou igelitku.
Strašně mi totiž chutná melta z praženého pampeliškového kořene, ale připravit jí je pěkná fuška. Kořeny pampelišky jsou malé, všelijak pokroucené a špatně se čistí. Za hodinu práce získám stěží hrst melty, ale když člověk pracuje s láskou, na čas nehledí. Mám s pampeliškovou meltou myslím celkem hezký vztah a dokážu si představit, jak spolu zestárneme; vidím nás, jak sedíme u stolu v kuchyni, já ji drtím plochou stranou nože, ona vesele praská … – zase jsem se zasnil, to bude tím počasím.
Pokud vám chutná pampeliškový med, bude vám chutnat i pampelišková melta. A navíc je zdravá.

Příprava pampeliškové melty
Kořeny pampelišky dobře omyjeme a očistíme, abychom je zbavili všech zbytků hlíny ukrytých v záhybech.
Rozprostřeme na pečící plech a necháme uschnout. Pak dáme do trouby na 200 stupňů a pečeme, dokud kořeny nezačnou hezky vonět a snadno se lámou a drtí.
Uschováváme vcelku, před použitím si nadrtíme potřebné množství a zalejeme vařící vodou. Pijeme oslazené.

E jako úhoř

Plán byl jednoduchý. Ráno nasednu na autobus linky E a nechám se odvézt do vesnice Hermance. Odtamtud dojdu pěšky podél jezera zpátky domů. Bude to příjemná procházka jarní přírodou. 7:11 ráno Rychle vstát. Autobus jede v 7:50, to bych měl bez potíží stihnout. Dávám si trochu načas, ale mám rezervu. Na zastávku dobíhám právě včas, […]

Plán byl jednoduchý. Ráno nasednu na autobus linky E a nechám se odvézt do vesnice Hermance. Odtamtud dojdu pěšky podél jezera zpátky domů. Bude to příjemná procházka jarní přírodou.

7:11 ráno

Rychle vstát. Autobus jede v 7:50, to bych měl bez potíží stihnout. Dávám si trochu načas, ale mám rezervu. Na zastávku dobíhám právě včas, abych uviděl zadní světla autobusu mizejícího za rohem. Hodinky ukazují 7:51. Inu, nevadí. Další autobus jede za půl hodiny, to není žádná tragédie. Projdu se trochu po nábřeží, nakouknu do loděnice a půlhodinka uteče jako voda.

Na nábřeží dělníci stavějí bariéry a rozmísťují dopravní kužely. Dozvídám se, že se dnes koná velký cyklistický závod „O pohár zlaté přehazovačky“, nebo tak něco. Bude kvůli tomu pro auta uzavřeno nábřeží.

Vracím se na zastávku s dostatečným předstihem. Autobus linky E stojí naproti na čekacím stání, dokonce v něm už sedí lidé. Zvažuju, že si také nastoupím, ale nakonec se rozhodnu počkat těch pět minut do odjezdu venku na čerstvém ranním vzduchu.
Autobus startuje a rozjíždí se. Stojím na zastávce a čekám, až se otočí na kruhovém objezdu a zastaví u mně a dalších dvou čekajících. K mému velkému údivu však autobus projede kruhový objezd rovně a mizí v dáli.
Co to má znamenat? Rozběhnu se k zaměstnanci dopravního podniku, který zrovna vychází z odpočívárny pro řidiče.

– „Autobus linky E vyrazil z čekacího stání rovnou pryč a nezastavil na zastávce!“, stěžuji si.

– „Jojo, von dneska jezdí odtamtud. Je uzavřené nábřeží kvůli Poháru zlaté přehazovačky, tak má změněnou trasu…“, odpovídá autobusák.

– „Ale na zastávce o tom nebylo ani slovo!“, durdím se

– „Asi to tam zapoměli dát. To víte, to se stane. Za půl hodiny vám jede další. Tak hezkej den, pane.“

Potlačuju nával vzteku a rozhoduji se změnit plán. Vyrazím do Hermance pěšky a autobusem se vrátím zpátky.
Cesta mi příjemně ubíhá, kolem je hezky. Jak by taky ne, procházím oblastí s jednou z největších koncentrací bohatství na světě. Za necelé tři hodiny míjím ceduli s nápisem Hermance a o sto metrů dále vidím autobusovou zastávku. Zrovna na ní zavírá dveře autobus linky E, rozjíždí se a uhání pryč.

Nevadí. Za půl hodiny jede další.

Procházím se po pláži a pozoruji francouzské potápěče připravující se k ponoru. Podle francouzských zákonů musí mít každá skupinka lidí, která se chce potápět, svého velitele, zdravotníka a kuchaře. Kontrolují to policajti a kdo nařízení nedodržuje, tomu vypustí vzduch z flašek. Tady jsme sice ve Švýcarsku, ale francouzi se stejně rozpočítávají, kdo bude dneska vařit.

Vracím se na zastávku. Za pět minut mi to jede.

Je čas odjezdu a autobus nikde.

Pět minut zpoždění.

Deset minut zpoždění.

Patnáct minut zpoždění.

Po dvaceti minutách přijíždí malé autíčko dopravního podniku a z něj vystupuje stejný autobusák, kterému jsem si stěžoval ráno ve městě.

– „Á, to jste vy“, roztáhne ústa do úsměvu a jde ke mně.

– „Ano, to jsem já. Čekám tady na autobus zpátky. Má dvacet minut zpoždění.“

– „Na vjezdu do Corsier se nám porouchala souprava. Linka E je dočasně přerušena …“

– „Aha. A kdy to spravíte?“

– „No nějakou dobu to potrvá. To víte, je neděle, to se blbě sháněj‘ lidi. Ale do hodiny, do dvou by to mohlo zase jezdit. Tak hezkej den!“

Přestože je den a já jsem vzhůru, odehrává se mi v hlavě sen. Stojím v malé zátočině a snažím se chytit do ruky úhoře, kterého jsem tam zahnal. Několikrát jej stisknu mezi dlaně, ale vždycky mi vyklouzne.
Prohlížím si jej zblízka. Mezi očima má napsáno „Linka E“.

Jdu na stopa a za čtvrt hodiny jsem ve městě.

PS

Ten den pokračoval, jak začal.
Po příjezdu do města jsem se zašel najíst do čínského bufetu. Prodavačka se na mně dlouze zadívala a řekla: „Pane, máte na hlavě mouchy.“

– „Cože?“

– „Mouchy. Máte na hlavě hodně much.“

Ohnal jsem se rukou po vlasech a na pult přede mnou spadl chuchvalec s asi dvaceti mouchami různých velikostí a tvarů.

– „Na pult ne!“, vyjekla prodavačka, pak se naklonila blíž, prohlížela si muší propletenec a nedůvěřivě se zeptala: „Panebože, co to je?“

Podrobil jsem artefakt zkoumání a došel k závěru, že jsem někde hlavou zavadil o pavučinu, na které byla přilepená spousta much. Pavučina se roztrhala, zamotala a přistála mi na hlavě, aniž bych si něčeho všiml.

Hodil jsem smotek do koše a objednal si hovězí polévku. Usadil jsem se ke stolu a dal se do jídla.

Po chvíli si naproti přisedla maminka s dvěma malými chlapci. Jeden z nich vzal ze stolu lahvičku pálivé omáčky a začal si s ní hrát. „Polož to, Eriku“, nařídila mu maminka. „Jenom si vyzkouším katapult“, řekl Erik a opřel si lžičku vrchovatě naplněnou pálivou omáčkou o prst.

Seběhlo se to rychle. Maminka vykřikla: „polož to!“, Erik to nepoložil, maminka mu zkusila vykroutit lahvičku z ruky, přitom zavadila loktem o lžičku a vyslala náklad pálivé omáčky do vzduchu. V příštím okamžiku našel náklad svůj cil – mé levé oko.

Nevím, zda jste si někdy aplikovali pod víčko rozdrcené čili papričky, ale řeknu vám, že to není žádný med. Už vím, jaké to asi je, dostat zásah zblízka pepřovým sprejem. Díky funkčnímu pravému oku se mi podařilo doklopýtat na záchod a začít výplach studenou vodou.

Skloněný pod umyvadlem jsem usoudil, že dobrodružství už dnes bylo dost. Jen co pominula největší bolest, vrátil jsem se domů a zbytek dne jsem strávil pod peřinou.

Banánový chleba

Je v něm cukr, voní po banánech a příjemně se rozplývá na jazyku. Taky se na něj dá nastříkat kopec šlehačky, ale opatrně, protože tahle kombinace je na seznamu návykových látek.   Banánový chleba – 4 zralé banány – 70g rozpuštěného másla – 150g cukru – 1 vejce – 180g mouky – 1 lžička prášku […]

Je v něm cukr, voní po banánech a příjemně se rozplývá na jazyku. Taky se na něj dá nastříkat kopec šlehačky, ale opatrně, protože tahle kombinace je na seznamu návykových látek.
 
Banánový chleba
– 4 zralé banány
– 70g rozpuštěného másla
– 150g cukru
– 1 vejce
– 180g mouky
– 1 lžička prášku do pečiva
– pár kapek vanilkové esence
 
V míse rozmačkáme oloupané banány. Přisypeme a přilijeme zbylé ingredience, dobře rozmícháme.
Nalejeme do vymazané formy (cca 20x10cm) a pečeme 1 hodinu v troubě předehřáté na 180 stupňů.

Marináda na pekingskou kachnu

Zase mi chyběl vitamín Č, který se vyskytuje v říši vycházejícího slunce. Lidí je tam mnoho, jídla málo. Co se musí obětovat na kvalitě vstupních surovin, je třeba dohnat a přebít kořením. Pekingská kachna (v mém případě pekingská vepřová pečeně) je taková kulinární pouť za odpuštěním.   Recept na marinádu – 5g směsi pěti koření […]

Zase mi chyběl vitamín Č, který se vyskytuje v říši vycházejícího slunce. Lidí je tam mnoho, jídla málo. Co se musí obětovat na kvalitě vstupních surovin, je třeba dohnat a přebít kořením. Pekingská kachna (v mém případě pekingská vepřová pečeně) je taková kulinární pouť za odpuštěním.
 
Recept na marinádu
– 5g směsi pěti koření
– 80g medu
– 15cl sójové omáčky dle vkusu každého soudruha
– 3 stroužky česneku utřené se solí
– 20g jemné rýžové mouky
– 6cl rýžového octa
– 10g kvasnic
 
Marinádu promícháme a naložíme do ní přes noc maso. Maso dáme na pekáč, podlijeme vodou, aby se stékající marináda nepřipalovala a dáme do trouby na 180 stupňů. Během pečení maso marinádou pravidelně poléváme. Je-li na pekáči příliš hustá, ředíme vodou, pokud je ke konci pečení příliš řídká, zahustíme medem. Pečeme alespoň hodinu a půl, poslední půlhodinku zvýšíme teplotu na 240 stupňů.

Kopřivová kaše s gratinovanými topinambury a čekankovým salátem

Vydávat se ve vaření za hranice všedních dnů může být leckdy ošemetné. Přehršle cizích slov a exotických ingrediencí fungují jako mucholapka na snoby a exhibicionismus v kuchyni vystrkuje do popředí místo jídla kuchaře. Vždy jsem rád experimentoval s novými chutěmi a postupem času se vzdaloval střednímu proudu. Snažím se věřit tomu, že to není jen […]

Vydávat se ve vaření za hranice všedních dnů může být leckdy ošemetné. Přehršle cizích slov a exotických ingrediencí fungují jako mucholapka na snoby a exhibicionismus v kuchyni vystrkuje do popředí místo jídla kuchaře.
Vždy jsem rád experimentoval s novými chutěmi a postupem času se vzdaloval střednímu proudu. Snažím se věřit tomu, že to není jen laciná póza a svůj rozlet v poslední době stále častěji brzdím několika jednoduchými pravidly, která v mých očích dávají invenčnímu vaření hlubší smysl.
Jaká pravidla to jsou? Používám suroviny, které jsou:
 
– z místních zdrojů
– v sezóně
– laciné nebo zadarmo
 
Všechno, co kolem nás roste a běhá, naši předkové ochutnali. To, co bylo k jídlu, jsme se naučili připravovat nejchutnějším možným způsobem a spokojeně si po staletí debužírovali, dokud nás průmyslová revoluce nepřesvědčila o tom, že se máme místo přípravy jídla věnovat honbě za ambicióznějšími cíli.
Proč dnes v kuchyni téměř nevyužíváme pampeliškový kořen, jedlé kaštany, zahradní holuby, raky, či artyčok kardový? Jsou snad tyto kdysi běžné ingredience méně chutné než mrkve, steaky a rajčata? Domnívám se, že ne. Nedají se však ekonomicky produkovat průmyslově a jejich příprava trvá dlouho. Kdo by se dnes piplal se škubáním holouběte, když v obchodě mají za rozumnou cenu kuřecí stehna v igelitovém pytlíku.
Vaření je pro mně forma relaxace a dlouhá příprava mi nevadí. Něco k snědku se dá najít v každém kousku přirody i uprostřed velkoměsta. Pokud víme, jak s takovými úlovky co nejlépe naložit, jakým způsobem je připravit a s čím se mají rády a s čím ne, můžeme se směle pustit do vymýšlení vlastních kombinací.
Jídlo, které představuji níže, je kombinací tří zeleninových ingrediencí a tří typických postupů přípravy. Drobné zelené listy jarní kopřivy se podobně jako špenát hodí na kaši, topinambury coby kořenová zelenina milují zapékání a křupavé čekankové puky si přímo říkají o salát. Kopřivy a topinambury jsou čestvě nasbírány zadarmo v lese, čekanka je ze skleníků za městem.
Kaši, zapečenou mísu i salát jsem udělal způsobem, který je zcela běžný a vyzkoušený pro daný typ ingredience, pouze neměly příležitost se vzájemně potkat, protože pocházejí z Bulharska (kaše), Švýcarska (zapečená mísa) a Francie (salát). Dohromady fungují výtečně.

 
Kopřivová kaše
– půl kila přebraných mladých lístků kopřiv
– svazek zelené cibulky
– 4 stroužky česneku
– 150g balkánského sýra
– 2 vejce
– mouka na zaprášení
– olej
– sůl
– pepř
– sladká paprika
 
Kopřivy spaříme ve velkém hrnci vodou a povaříme 2-3 minuty. Vodu slejeme a uschováme. Z kopřiv vymačkáme vodu a vzniklou kouli pokrájíme na malé kousky. Na oleji osmažíme pokrájenou cibulku, přidáme najemno nakrájený česnek, pak kopřivy a zalejeme vodou, ve které jsme vařili kopřivy. Zaprášíme moukou, přidáme sůl a koření. Přilitím vody z kopřiv nebo přisypáním mouky dosáhneme žádoucí hustoty kaše.
Na mírném ohni za častého míchání dobře provaříme (alespoň 15-20 minut). Před koncem vaření vmícháme do kaše nadrobený balkánský sýr a dvě vajíčka. Při míchání můžeme nechat žloutky vcelku, zpestří kaši.
 
Gratinované topinambury
– 500g topinambur
– 150g strouhaného sýru Gruyère
– malý kelímek smetany
– sůl, pepř, mletý muškátový oříšek
 
Topinambury oloupeme, nakrájíme na 3-4 cm velké kousky a v osolené vodě uvaříme do poloměkka. Zkoušíme vidličkou, mělo by to trvat asi 15 minut.
Zcedíme, přendáme do zapékací mísy, zalejeme smetanou, okořeníme a bohatě zasypeme sýrem. Dáme zapékat do trouby na 200 stupnů, až sýr na povrchu zezlátne.
 
Čekankový salát
– 2 čerstvé čekankové puky
– hrst nahrubo nadrcených vlašských ořechů
– 3 lžíce olivového oleje
– 2 lžíce vinného octa (z červeného vína)
– sůl, bylinky
 
Do olivového oleje nalijeme ocet, lehce osolíme, přidáme nakrájené bylinky a vidličkou vyšleháme zálivku.
Čekankové puky natrháme na kousky, promícháme s ořechy a podle chuti zalejeme zálivkou.

Vylodění na pusté pláži

Znavená posádka nebyla déle schopna obsluhovat loď. Potřebovali jsme co nejdříve přirazit ke břehu a odpočinout si. „Země na obzoru!“ vykřikla najednou hlídka a oči všech námořníků se upnuly k tenkému modravému proužku zrcadlícímu se na horizontu. „Kurs dvě stě sedmdesát“, zavelel kapitán a člun se rozběhl po větru. Radostné očekávání posádky se mísilo s […]

Znavená posádka nebyla déle schopna obsluhovat loď. Potřebovali jsme co nejdříve přirazit ke břehu a odpočinout si.
„Země na obzoru!“ vykřikla najednou hlídka a oči všech námořníků se upnuly k tenkému modravému proužku zrcadlícímu se na horizontu.
„Kurs dvě stě sedmdesát“, zavelel kapitán a člun se rozběhl po větru. Radostné očekávání posádky se mísilo s pochybnostmi. Co nás tam na břehu čeká?
Už byla zřetelně vidět úzká písečná pláž pokrytá naplavenými stromy a za ní neproniknutelná džungle říční delty.
Místo vypadalo opuštěně, ale kdo ví? Třeba se v křoví skrývá tlupa pralesních divochů s ostrými oštěpy napuštenými jedem kurare. Musíme si dát pozor.
„Měřit hloubku. Připravit na vylodění!“, rozkázal kapitán a všechny oči se upřely dolů pod loď, aby včas spatřily ostré kameny a jiná nebezpečí, která se mohou skrývat pod hladinou .
V tom se loď prudce zastavila a zhoupla se do strany. „Kýl! Zapoměli jsme zvednout kýl.“ Vítr tlačil člun na mělčinu a kormidelník měl plné ruce práce udržet jej v pohybu kolmo na vítr, zatímco posádka horečnatě sklápěla kýl a kormidlo.
Další pokus o vylodění. Tentokrát jde vše hladce, pod hladinou nejsou žádné překážky a člun najížní přídí na měkký písek. Bocman vyskakuje na břeh s kotevním lanem v ruce a hledá vhodný strom, kam jej uvázat. Zbytek posádky shromažďuje zbraně a vybavení a připravuje se na výsadek. Opatrnosti není nikdy dost.
Břeh se zdá být liduprázdný. Ozbrojené hlídky prozkoumávají okolní džungli a nenacházejí žádné známky lidské činnosti. Pohyb v pralese jim usnadňují zvířecí stezky, po kterých přicházejí lesní tvorové k jezeru pít.
Lodní kuchař vytahuje vařič a začíná připravovat čaj. Posádka se sesedá kolem ohně na vyplavené stromy a konečně přichází tolik očekávaná chvíle odpočinku. Ruce námořníků se zahřívají o smaltované plecháčky s horkým čajem.
Kolem poletují vodní ptáci, slunce se pomalu sklání k obzoru. Námořníci se předhánějí v líčení dobrodružství, která se jim během putování přihodila. Ochlazuje se.
Brzy bude potřeba vyrazit znovu na cestu. Do domovského přístavu je to daleko a zdá se, že vítr utichá …