Plán byl jednoduchý. Ráno nasednu na autobus linky E a nechám se odvézt do vesnice Hermance. Odtamtud dojdu pěšky podél jezera zpátky domů. Bude to příjemná procházka jarní přírodou.
7:11 ráno
Rychle vstát. Autobus jede v 7:50, to bych měl bez potíží stihnout. Dávám si trochu načas, ale mám rezervu. Na zastávku dobíhám právě včas, abych uviděl zadní světla autobusu mizejícího za rohem. Hodinky ukazují 7:51. Inu, nevadí. Další autobus jede za půl hodiny, to není žádná tragédie. Projdu se trochu po nábřeží, nakouknu do loděnice a půlhodinka uteče jako voda.
Na nábřeží dělníci stavějí bariéry a rozmísťují dopravní kužely. Dozvídám se, že se dnes koná velký cyklistický závod „O pohár zlaté přehazovačky“, nebo tak něco. Bude kvůli tomu pro auta uzavřeno nábřeží.
Vracím se na zastávku s dostatečným předstihem. Autobus linky E stojí naproti na čekacím stání, dokonce v něm už sedí lidé. Zvažuju, že si také nastoupím, ale nakonec se rozhodnu počkat těch pět minut do odjezdu venku na čerstvém ranním vzduchu.
Autobus startuje a rozjíždí se. Stojím na zastávce a čekám, až se otočí na kruhovém objezdu a zastaví u mně a dalších dvou čekajících. K mému velkému údivu však autobus projede kruhový objezd rovně a mizí v dáli.
Co to má znamenat? Rozběhnu se k zaměstnanci dopravního podniku, který zrovna vychází z odpočívárny pro řidiče.
– „Autobus linky E vyrazil z čekacího stání rovnou pryč a nezastavil na zastávce!“, stěžuji si.
– „Jojo, von dneska jezdí odtamtud. Je uzavřené nábřeží kvůli Poháru zlaté přehazovačky, tak má změněnou trasu…“, odpovídá autobusák.
– „Ale na zastávce o tom nebylo ani slovo!“, durdím se
– „Asi to tam zapoměli dát. To víte, to se stane. Za půl hodiny vám jede další. Tak hezkej den, pane.“
Potlačuju nával vzteku a rozhoduji se změnit plán. Vyrazím do Hermance pěšky a autobusem se vrátím zpátky.
Cesta mi příjemně ubíhá, kolem je hezky. Jak by taky ne, procházím oblastí s jednou z největších koncentrací bohatství na světě. Za necelé tři hodiny míjím ceduli s nápisem Hermance a o sto metrů dále vidím autobusovou zastávku. Zrovna na ní zavírá dveře autobus linky E, rozjíždí se a uhání pryč.
Nevadí. Za půl hodiny jede další.
Procházím se po pláži a pozoruji francouzské potápěče připravující se k ponoru. Podle francouzských zákonů musí mít každá skupinka lidí, která se chce potápět, svého velitele, zdravotníka a kuchaře. Kontrolují to policajti a kdo nařízení nedodržuje, tomu vypustí vzduch z flašek. Tady jsme sice ve Švýcarsku, ale francouzi se stejně rozpočítávají, kdo bude dneska vařit.
Vracím se na zastávku. Za pět minut mi to jede.
Je čas odjezdu a autobus nikde.
Pět minut zpoždění.
Deset minut zpoždění.
Patnáct minut zpoždění.
Po dvaceti minutách přijíždí malé autíčko dopravního podniku a z něj vystupuje stejný autobusák, kterému jsem si stěžoval ráno ve městě.
– „Á, to jste vy“, roztáhne ústa do úsměvu a jde ke mně.
– „Ano, to jsem já. Čekám tady na autobus zpátky. Má dvacet minut zpoždění.“
– „Na vjezdu do Corsier se nám porouchala souprava. Linka E je dočasně přerušena …“
– „Aha. A kdy to spravíte?“
– „No nějakou dobu to potrvá. To víte, je neděle, to se blbě sháněj‘ lidi. Ale do hodiny, do dvou by to mohlo zase jezdit. Tak hezkej den!“
Přestože je den a já jsem vzhůru, odehrává se mi v hlavě sen. Stojím v malé zátočině a snažím se chytit do ruky úhoře, kterého jsem tam zahnal. Několikrát jej stisknu mezi dlaně, ale vždycky mi vyklouzne.
Prohlížím si jej zblízka. Mezi očima má napsáno „Linka E“.
Jdu na stopa a za čtvrt hodiny jsem ve městě.
PS
Ten den pokračoval, jak začal.
Po příjezdu do města jsem se zašel najíst do čínského bufetu. Prodavačka se na mně dlouze zadívala a řekla: „Pane, máte na hlavě mouchy.“
– „Cože?“
– „Mouchy. Máte na hlavě hodně much.“
Ohnal jsem se rukou po vlasech a na pult přede mnou spadl chuchvalec s asi dvaceti mouchami různých velikostí a tvarů.
– „Na pult ne!“, vyjekla prodavačka, pak se naklonila blíž, prohlížela si muší propletenec a nedůvěřivě se zeptala: „Panebože, co to je?“
Podrobil jsem artefakt zkoumání a došel k závěru, že jsem někde hlavou zavadil o pavučinu, na které byla přilepená spousta much. Pavučina se roztrhala, zamotala a přistála mi na hlavě, aniž bych si něčeho všiml.
Hodil jsem smotek do koše a objednal si hovězí polévku. Usadil jsem se ke stolu a dal se do jídla.
Po chvíli si naproti přisedla maminka s dvěma malými chlapci. Jeden z nich vzal ze stolu lahvičku pálivé omáčky a začal si s ní hrát. „Polož to, Eriku“, nařídila mu maminka. „Jenom si vyzkouším katapult“, řekl Erik a opřel si lžičku vrchovatě naplněnou pálivou omáčkou o prst.
Seběhlo se to rychle. Maminka vykřikla: „polož to!“, Erik to nepoložil, maminka mu zkusila vykroutit lahvičku z ruky, přitom zavadila loktem o lžičku a vyslala náklad pálivé omáčky do vzduchu. V příštím okamžiku našel náklad svůj cil – mé levé oko.
Nevím, zda jste si někdy aplikovali pod víčko rozdrcené čili papričky, ale řeknu vám, že to není žádný med. Už vím, jaké to asi je, dostat zásah zblízka pepřovým sprejem. Díky funkčnímu pravému oku se mi podařilo doklopýtat na záchod a začít výplach studenou vodou.
Skloněný pod umyvadlem jsem usoudil, že dobrodružství už dnes bylo dost. Jen co pominula největší bolest, vrátil jsem se domů a zbytek dne jsem strávil pod peřinou.
