Rodina Kyklopů jde na návštěvu. V neděli krátce před polednem klepají na dveře u Dortíků. Jedno z Kyklopovic dětí mezitím klackem urazí venkovní lucernu přidělanou na fasádě. Táta Dortík otevírá, vidí střepy na zemi, říká si „Ještě ráno, když jsem šel s košem to bylo v pořádku. Asi vítr…“
Kyklopové se vítají s Dortíky, děti běží dovnitř, táta Dortík otevírá šampaňské a pronáší slavnostní přípitek: „Tak vás u nás vítáme a jsme rádi, že jste si našli čas. Na zdraví!“ V tu chvíli se mu sklenice roztříští v ruce na tisíc střepů, dostala zásah tenisákem odraženým ode zdi. „Ferdo!“, vykřikne otec Kyklop, „cos to proved?“ Ferda utíká před rozhněvaným otcem, pan Dortík v košili nasáklé šampaňským sbírá střepy z podlahy a utěšuje jej: „Jen ho nechte, pane Kyklop, on to neudělal schválně.“
Koberec je uklizen do komory, pan Dortík převlečen a maminka Dortíková zve všechny ke stolu. Podává se nadívané selátko, rodinná chlouba. A už se to nese, „Rudo, nepleť se paní Dortíkové pod nohy!“ marně volá maminka Kyklopová na svého dalšího synka, paní Dortíková zakopla, pouští mísu se selátkem a ta letí, dopadá na stůl a trefuje popelník, který vystřelí do vzduchu, udělá dva kotrmelce a dopadá otevřenou stranou přímo na selátko.
„To nic, to se oškrábe“, šeptá kolísavým hlasem paní Dortíková. Maminka Kyklopová se ze všech sil omlouvá, chce pomoci ale moc jí to nejde, rozmazává popel a nedopalky po selátku, paní Dortíková třeští zrak, rychle bere mísu a prchá do kuchyně, „já to tam očistím, dejte si zatím brambůrky“
Pan Dortík odchází do komory a vrací se s lahví slivovice. „Tak na zdraví a na setkání“, nalévá třesoucí se rukou kalíšky a hned do sebe jeden kopne.
Paní Dortíková se dlouho nevrací, děti už to u stolu nebaví a začínají lézt po velkém točitém schodišti vedoucím do patra. „Koukej co umím, táto“, dožaduje se pozornosti Ferda a jako pavouk šplhá zvenku po spodní straně schodiště. „To nic není“, povídá tatínek Kyklop a povzbuzen třemi kalíšky slivovice vstává od stolu, chytá se zábradlí schodiště a ručkuje ke galerii v prvním patře. Zhoupne se, zachytí se zábradlí galerie a v následujícím okamžiku se řítí k zemi spolu s kusem zábradlí vytrženým z podlahy.
„Nějak to tam nedrží“, sbírá omluvně pokroucené kovové tyče a belhá se zpátky ke stolu. Paní Dortíková stojí se selátkem ve dveřích kuchyně a vše pozoruje s otevřenými ústy.
„Mamí, tatí, koukejte!“ Pisklavý hlásek Dortíkovic Aničky se ozývá seshora z galerie. Stojí na místě chybějícího zábradlí a dělá holubičku. „Ne, Aničko!“, zakřičí současně pan i paní Dortíková a ženou se pod galerii. Anička mezitím ztrácí rovnováhu, šatičky se jí zachycují o trčící kus trubky a Anička padá do přízemí, následovaná vlajícími cáry svých nových šatiček. Pan Dortík ji chytá, ztrácí rovnováhu a svalí se s ní na zem. Přitom podrazí nohy paní Dortíkové, která stále ještě drží v rukou mísu se selátkem a pečínka i paní Dortíková se válí se svými nejbližšími na jedné hromadě.
Tatínek Kyklop bere děti za ruku a opatrně potichoučku couvají do předsíně. Maminka Kyklopů otevírá dveře a utíká nastartovat auto. Už to tak vypadá, že i dneska budou obědvat sendviče.

Byly tam takové nízké domy a uprostřed dvorana. Květiny a keře, dřevěné stoly a křesílka. V křesílkách seděly oduševnělé Američanky a řešily problémy světa. Já jezdil mezi nimi na kole a zmenšoval jsem se a zmenšoval až jsem sotva přeskakoval mezery mezi dlaždičkama a s každým centimetrem, který jsem ztratil se zesilovala síla jejich hovorů, až mně praskaly ušní bubínky. Zacpal jsem si uši a jel bez řídítek, ale přední kolo poskakovalo na štěrkových zrnech a brzo jsem se kutálel s kopce směrem ke staveništi Mezinárodního institutu pro vývoj nového člověka a pohled na míchačky, beton a dělníky v reflexních vestách mně začal zase zvětšovat a já rostl a vznesl se nad staveniště, na hřišti v rohu obklopeném betonovými zdmi hráli příšerně tlustí školáci kuličky s medicimbaly a já letěl vstříc přicházející studené frontě, která nad prvními hřebeny hor řasila oblaka do velkých lesklých kup a pak jsem si uvědomil, že nemám větrovku a budu se muset vrátit zpátky. Přistál jsem na chodníku naproti hlavnímu vchodu do Ředitelství zeměkoule a od miss Thajska jsem si koupil smaženou žábu v banánovém listu, prodávala je tam z kufru auta za deset peněz i s igelitovým pytlíkem rýže a pak jsem si sedl mezi tři borovice, které se hádaly která z nich má nejdelší jehlice a jedl a jedl a žáby neubývalo, jedl jsem celé dny, slunce létalo po obloze z východu k západu, kousací svaly mi hypetrofovaly na velikost bicepsů a já stále jedl, žáby neubývalo, zato rýže už byla celá pryč, roční období se střídaly a já konečně pochopil, že kdybych měl stroj času, letěl bych do první sekundy po vzniku vesmíru a začal bych ručně třídit atomy, abych byl aspoň trochu užitečný.

Takže asi takhle: Barcelona World Race je závod plachetnic okolo světa. Asi se ho nikdy nezůčastním, takže mi přišlo vhod, že letos se dalo virtuálně závodit i na webu. Měli na to takovou aplikaci ve Flashi, bylo tam aktuální počasí a celkem realistické chování lodě, člověk mohl koukat na ostatní hráče kde zrovna jsou a co dělají.
A tak jsem jel. Z Barcelony do Atlantiku, přes rovník k Africe, kolem Mysu dobré naděje na západ a řvoucíma čtyřicítkama pod Austrálií a mezi Severním a Jižním ostrovem Nového Zélandu k Mysu Horn a pak zpátky do Atlantiku a kolem Kapverd na sever ke Středomoří a ku Barceloně.
Hrát jsem začal někdy v lednu a každých pár dní se přihlásil, abych upravil kurz a zkontroloval plachty.
Měl bych být už někde u Kanárů, navíc soutěžíme s jedním světoznámým kapitánem, kdo bude dříve v Barceloně, tak jdu před pár dny na stránky té hry a ono ouvej, hra je skončena, máte smůlu, možná někdy příště zase nashledanou.
Takže jsem to pět měsíců hrál a pak mně pár dní před cílem utli …
A v tom vidím problém klaudu, jestli mi teda rozumíte.