Kopren

Hory jsou jako písničky. Po noci strávené v autě u přehrady Ogosta dorážím brzy ráno k chatě pod Koprenem. Dívám se na prudké svahy na západní straně, kam jsem se před třemi lety pokusil vystoupat. Zamotal jsem se tehdy v kosodřevině a musel se vrátit. Dnes jsem tady znovu a snad mi bude přát štěstí. […]

Hory jsou jako písničky.

Po noci strávené v autě u přehrady Ogosta dorážím brzy ráno k chatě pod Koprenem. Dívám se na prudké svahy na západní straně, kam jsem se před třemi lety pokusil vystoupat. Zamotal jsem se tehdy v kosodřevině a musel se vrátit. Dnes jsem tady znovu a snad mi bude přát štěstí. Hodlám to vzít úplně zleva, obejít skalnatá žebra a snad se vyhnout i kosodřevině pod nimi. Chatař Petko, který se na opuštěném parkovišti objevil, moji volbu trasy potvrzuje a já vyrážím.

Lehké tóny smyčců, rozvláčná melodie flétny.

Po lesní cestě vedoucí po vrstevnici přicházím na mýtinu pod levým žebrem Koprenu. Vcházím do bukového lesa a začínám stoupat. Kolem jsou nádherné stromy, ztepilí velikáni roustoucí zde již stovky let.

Tep se zrychluje, hudba přidává na tempu. Zapojuje se basa a bubny. Melodická linka pomalu mizí, zůstává rytmus a hluboké smyčce.

Prudký výšlap lesem končí, výcházím na velké plato zvané Ravno Buče. Masív Koprenu přímo před sebou, začínají se objevovat výhledy na okolní hory Staré Planiny.

Činely a dechová sekce ohlašují otevření obzoru na rovné pláni. Pak se hudba zklidní, laškovná melodie flétny posunuje skladbu ladně vpřed, jako nohy po rovině.

Daří se mi držet se mimo kosodřevinu a brzy docházím k místu, kde Ravno Buče přechází ve skalní ostroh vedoucí až na vrchol Koprenu.

Hudba opět nabírá na síle, melodie ustupuje, rytmus se zrychluje. Vše se připravuje k velkému finále, ještě pár taktů, očekávání stoupá, a už je to tady, údery tympánů přinášejí vyvrcholení, všechny nástroje hrají najednou, stojíme na vrcholu, zhluboka dýcháme a první část písně pomalu končí.

Ze srbské strany je Kopren placka, kochám se pohledy do údolí. Dunajská nížína na severovýchodě, prudké svahy Vračanského Balkánu na jihovýchodě, kousek dál po hraničním hřebeni Midžur, který se stal po odtržení Kosova nejvyšší horou Srbska.

Jdu po hřebeni a na cestu mi hraje lehký džez.

Přicházím k místu, kde erodovaný hřeben vytváří tři skalnaté vrcholy zvané Tri Čuki.

Výměna muzikantů, na scénu přichází metalová formace Adrenalin Band.

Procházím jednotlivé vrcholy Třech Čuk a pak se obracím na východ a začínám sestupovat po žebru zpět do údolí. V zalesněných žlebech po obou stranách žebra jsou vodopády, takže cesta se bude asi hledat hůře než nahoru.

Jsem pár desítek metrů pod vrcholem hřebene, když se zeshora ozve zavolání. Člověk v liduprázdné krajině! Máváme na sebe a pak si jdeme naproti, sejdeme se na půl cesty. Chlapík, který přišel ze srbské strany, se jmenuje Dejan, je to historik na univerzitě v Novém Sadu. Pochází z místních hor, přivezl ukázat rodičům manželku a půlročního synka a neopoměl vyrazit na tůru. Mluví dobře bulharsky a tak sedíme v trávě a povídame o všem možném.

Zpívá se a capella. Jednotlivé hlasy se doplňují, prostorem zní durové harmonie

Po hodině se rozloučíme a každý vyrážíme svou cestou. Prodírám se kamennými poli a kosodřevinou a pak bloudím mezi srázy v bukovém lese.

Hudba přestala hrát. Místo ní se ozývá jen hučení a rytmické údery šlapáku.

A pak svahy končí a já podél potůčku vycházím zpět na louky pod horama.

Skladba končí jako začíná, smyčce pomalu ustupují do ticha a jen flétna ještě dlouho opakuje chytlavou melodickou linku, která jak se jednou dostane do hlavy, tak ne a ne se jí zbavit.

 
 
Záznam cesty ve formátu GPX ke stažení zde.

Žula je žula

Tak šetřit je potřeba, vo tom žádná, zvlášť v dnešní době, kdy jdou často tlustý do tenkejch. Ale vono zase vocamcaď pocamcaď. Abysme nedopadli jako ti hoši na bulharsko-srbské hranici, kteří na větrem, sněhem a já nevím čím ještě bičovaném hraničním hřebenu ve výšce dva tisíce metrů dali hraniční kameny z … Ytongu. To je […]

Tak šetřit je potřeba, vo tom žádná, zvlášť v dnešní době, kdy jdou často tlustý do tenkejch. Ale vono zase vocamcaď pocamcaď. Abysme nedopadli jako ti hoši na bulharsko-srbské hranici, kteří na větrem, sněhem a já nevím čím ještě bičovaném hraničním hřebenu ve výšce dva tisíce metrů dali hraniční kameny z … Ytongu.
To je pak na dvě věci takovádle spolupráce!

Středa

Jedenáct večer, hospoda na kraji města. „Poslední pivo a jdu“, říká Martin, „musím vyzvednout ženu s miminem z porodnice“. Martinova manželka porodila před čtyřmi dny holčičku na soukromé klinice La Tour. „Nech to na ráno“, ozývají se svorně kumpáni u hospodského stolu. „Nemůžu“, povídá Martin, „žena mi zavolala v osm večer, že jí pustí domů, […]

Jedenáct večer, hospoda na kraji města. „Poslední pivo a jdu“, říká
Martin, „musím vyzvednout ženu s miminem z porodnice“.
Martinova manželka porodila před čtyřmi dny holčičku na soukromé
klinice La Tour.
„Nech to na ráno“, ozývají se svorně kumpáni u hospodského stolu.
„Nemůžu“, povídá Martin, „žena mi zavolala v osm večer, že jí pustí
domů, kdy bude chtít. Tak jsem jí řekl, že nejdřív musím jako každou
středu na squash. A pak do hospody. Ale musím jí vyzvednout do
půlnoci, abych zbytečně neplatil 800 euro za další den v porodnici.“
Hospodští kumpáni pokývají hlavami a čas odchodu je stanoven na
jedenáct čtyřicet. Touhle dobou už jsou silnice prázdné a do porodnice
se dá dojet za chvíli.
V jedenáct padesát sedáme do aut a vyrážíme směr La Tour. Parkujeme na
zákazu stání před budovou a čtyři neholení chlapi ve sportovním
oblečení utíkají nahoru na pokoj 109.
Martinova žena Eva je připravena, mimino je zabalené v ovinovačce a
přikurtováno v sedačce.
„Já vezmu tašku“, říká jeden neholený sportovec.
„A já plíny“, povídá druhý.
„Dejte mi mimino“, dožaduje se třetí.
„Já vezmu zbytek“, uzavírá čtvrtý.
Staniční sestra nehne brvou, podá nám propouštěcí dokumenty, popřeje
dobrou noc a doprovodí naši skupinu k výtahu. Je minuta před půlnocí.
Na parkovišti se rozloučíme s Evou, Martinem a nemluvňátkem a sedáme
do aut. Další středa je za námi a my jsme stihli, co bylo potřeba.

Bodlák s kaštany

Tak jako jí Češi na vánoce kapra a Američané krůtu, tradičním pokrmem Ženevanů je bodlák. Jedná se o druh cynara cardunculus, česky zvaný artyčok kardový. Před vánoci jej koupíte v každém větším obchodě s potravinami. Další specialitou, na kterou v zimě narazíte na každém rohu jsou pečené kaštany. Napadlo nás dát tyto dvě zimní pochutiny […]

Tak jako jí Češi na vánoce kapra a Američané krůtu, tradičním pokrmem Ženevanů je bodlák. Jedná se o druh cynara cardunculus, česky zvaný artyčok kardový. Před vánoci jej koupíte v každém větším obchodě s potravinami.
Další specialitou, na kterou v zimě narazíte na každém rohu jsou pečené kaštany. Napadlo nás dát tyto dvě zimní pochutiny dohromady a vznikl následující recept:
Připravíme si 500 gramů oloupaného artyčoku kardového a dáme jej na dvacet minut povařit do vody s mlékem. Nesolíme.
Vezmeme 10 – 15 jedlých kaštanů a dáme je na chvíli pod gril, aby se lépe loupaly. Pak je oloupeme a dáme na dvacet minut vařit v mléce. Také nesolíme. Po uvaření scedíme a mléko uchováme.
Uvařený artyčok a kaštany dáme do zapékací mísy. Z másla, mouky a mléka, ve kterém jsme vařili kaštany uděláme řidčí bešamelovou omáčku, osolíme a zalejeme zeleninu v zapékací míse. Bešamelu by mělo být dost na to, aby artyčoky a kaštany byly ponořené.
Necháme zapéct zakryté na půl hodiny do trouby na 200 stupňů. Pak sundáme kryt, zvýšíme teplotu a dopečeme, aby se na povrchu začala tvořit hnědá kůrka.
Pochutina je to vynikající, pokud byste se někdy dostali k artyčoku kardovému, rozhodně tento recept vyzkoušejte.

Oceán

„Jak nepřípadné je nazývat tuto planetu Země, když je to zcela evidentně Oceán.“ Arthur C. Clarke Pohled na zeměkouli nad atolem Hereheretue v Tichém oceánu.

„Jak nepřípadné je nazývat tuto planetu Země, když je to zcela evidentně Oceán.“
Arthur C. Clarke

Pohled na zeměkouli nad atolem Hereheretue v Tichém oceánu.

Uzený úhoř na medu se zelenou čočkou

Není uzení jako uzení. Na severu Německa udí úhoře pěkně pomalu do měkka, až se maso rozpadá, ve Francii se používá smolnatější dřevo, úhoř zůstává vevnitř pevný a krásně voní. My jsme použili toho francouzského a nakrájeli ho na plátky tak, abychom odstanili všechny kosti a kůži. Pak jsme rozpustili dvě lžíce medu se lžičkou […]

Není uzení jako uzení. Na severu Německa udí úhoře pěkně pomalu do měkka, až se maso rozpadá, ve Francii se používá smolnatější dřevo, úhoř zůstává vevnitř pevný a krásně voní.
My jsme použili toho francouzského a nakrájeli ho na plátky tak, abychom odstanili všechny kosti a kůži.
Pak jsme rozpustili dvě lžíce medu se lžičkou sladké sojové omáčky a touto směsí úhoře bohatě pomazali a šoupli ho na pár minut pod gril.
Čočku jsme propláchli a povařili 25 minut v nesolené vodě. Do kelímku crème fraîche jsme rozmíchali lžíci muškátového oříšku, trochu čerstvě nadrceného pepře a sůl. To vše jsme rozmíchali do scezené čočky.
A šup s tím na talíř, doplněné trochou najemno nasekané jarní cibulky.
Ingredience: uzený úhoř, med, sladká sojová omáčka, crème fraîche, neloupaná zelená čočka, mletý muškátový oříšek, jarní cibulka, pepř, sůl.

crab ice

Máme ji už několik měsíců, ale na Notesu o ní zatím nebyla zmínka. crab ice (čti krabice) je malá okruhová plachetnice třídy PDRacer, neboli Puddle Duck Racer. Dá se snadno vyrobit s minimálními náklady za pár večerů a nabízí překvapivě dobré plachtění. Včera jsem ji ve 4 Bf větru dostal do skluzu, který ukončilo až […]

Máme ji už několik měsíců, ale na Notesu o ní zatím nebyla zmínka. crab ice (čti krabice) je malá okruhová plachetnice třídy PDRacer, neboli Puddle Duck Racer.
Dá se snadno vyrobit s minimálními náklady za pár večerů a nabízí překvapivě dobré plachtění.
Včera jsem ji ve 4 Bf větru dostal do skluzu, který ukončilo až ulomené kormidlo. Na klidné vodě pohodlně uveze dva dospělé a dvě děti a celkově se s ní dá užít hodně zábavy.
Specifikace třídy předepisuje pouze tvar spodních 10 palců trupu, vše ostatní je ponecháno na staviteli. Naše crab ice má 40 cm vysoký volný bok a lugrovou plachtu o velikosti cca 5 m2. Je postavená z 6 mm venkovní překližky a má dvě vodotěsné komory vyplněné polystyrénem, takže je nepotopitelná.
Váží asi 50 kg, dá se převážet na střeše auta a skladujeme jí opřenou o zeď v garáži. Schématické plány, podle kterých jsme stavěli, jsou k dispozici zde: Plány crab ice.
Největším překvapením pro mně určitě bylo, jak dobře se loď chová na vodě. Potěšení z jízdy, když to fouká, je plně srovnatelné s jakoukoli jinou plachetnicí a to za zlomek ceny.
Přikládám pár fotek z její panenské plavby letos na jaře.

Mušle na grilu z jehličí

Tento recept (v originále Eclade de moules), pocházející z okolí města La Rochelle ve Francii je nejchutnější způsob přípravy mušlí, jaký jsem zatím ochutnal. A zároveň je to velká zábava pro děti i pro dospělé. Co budeme potřebovat?   – půl kilogramu čerstvých slávek na osobu – tlustou dřevěnou desku – hromadu borového jehličí   […]

Tento recept (v originále Eclade de moules), pocházející z okolí města La Rochelle ve Francii je nejchutnější způsob přípravy mušlí, jaký jsem zatím ochutnal. A zároveň je to velká zábava pro děti i pro dospělé.
Co budeme potřebovat?

 

– půl kilogramu čerstvých slávek na osobu
– tlustou dřevěnou desku
– hromadu borového jehličí

 

Mušle naklademe na dřevěnou desku tak, aby byly otočeny otvírající se stanou dolů.

 

 

Pokryjeme tlustou vrstvou (20 -30 cm) suchého jehličí …

 

 

… a zapálíme.

 

 

Jehličí vzplane jasným plamenem a během chvilky shoří.

 

 

Odfoukneme popel a vyjmeme upečené mušle, případně je můžeme servírovat rovnou na pečící desce.

 

 

Podáváme s máslem a chlebem a zapíjíme bílým či růžovým vínem, třeba vynikajícím Soif d’évasion (Chuť na výlet) z ostrova Ile de Ré, odkud pocházejí výborné ústřice a mušle a na jehož plážích se mušle na grilu z jehličí po večerech dělávají.

Večerní amatérská archeologie

Konečně průsmyk Col des Fours. Jsou čtyři odpoledne, po celodenním pochodu na plném slunci už sotva pletu nohama a hledám vhodné místo k utáboření. O pár set metrů níž na druhé straně průsmyku vidím krásné, malé jezírko. Je mimo hlavní stezku a vypadá to, že se k němu dostanu přímou čarou dolů, bez mezistoupání. Tělo […]

Konečně průsmyk Col des Fours. Jsou čtyři odpoledne, po celodenním pochodu na plném slunci už sotva pletu nohama a hledám vhodné místo k utáboření. O pár set metrů níž na druhé straně průsmyku vidím krásné, malé jezírko. Je mimo hlavní stezku a vypadá to, že se k němu dostanu přímou čarou dolů, bez mezistoupání.
Tělo i duše se zaradují a já peláším dolů po suťovištích a přes sněhová pole, až jsem u jezera. Kousek od břehu najdu překvapivě rovné místečko, postavím stan, hupnu dovnitř a na tři hodiny nevím o světě.
Probudím se těsně před západem slunce a vylézám ven vyčůrat se a nabrat vodu na vaření. A jak tak koukám na tu vyrovnanou terásku, kde jsem si postavil stan, vidím, že kousek nad ní se rýsuje ještě jedna. A nad ní další. A kousek vedle ještě jedna. Začínám se procházet po ostrohu nad břehem jezírka a objevuju tuhle zákop, támhle střílnu, a támhle zase pozorovatelnu. Vše dovedně skryto prvnímu pohledu. Netrvá dlouho, a nalézám velitelský bunkr.
Prostorná stavba o půdorysu 12×5 metrů, zahloubená do země, přístupná okopy z obou stran, naprosto neviditelná, pokud nepříjdete až přímo k ní.
Postupně objevuju více a více detailů. Cestičky, které vedly od velitelského bunkru k jednotlivým instalacím byly prošlapány trochu pod úroveň okolného terénu. Okem neznatelně, ale díky snadnějšímu stékání vody na nich roste krapet jiné rostlinstvo než vedle a při bližším pohledu se dá jasně sledovat, kudy vedly.
Chytá mně archeologická vášeň. Pobíhám sem a tam a sotva si uvědomuju, že jsem jen ve spodním prádle a bosý. Vojenskou instalaci v horách nevidím prvně, ale tohle je nejúplnější ležení, které jsem kdy našel. Procházím jednotlivé stezky a nacházím artefakty. Knoflík od uniformy, střepy z tlustostěnné láhve, na jednom z nich písmena „PO“. Příliš málo na to, abych se dozvěděl, zda zde byli Italové, či Francouzi. První, či druhá světová válka?
Tohle všechno si zjistím, až slezu z hor, teď a tady mi zůstává dost prostoru pro divoké spekulace. Chránilo tohle ležení před přístupem z ůdolí, anebo před překročením průsmyku? Byla zde dělostřelecká baterie namířená směrem vzhůru, nebo záložní posádka pěchoty, kdyby to v údolí začalo vypadat bledě?
Brzy se setmělo a já musel jít na kutě. Měl jsem klidnou noc a zdály se mi sny. A ty sny byly jiné, než se mi zdávají obvykle. Mluvili v nich lidé, které neznám a o věcech, kterým nerozumím. A víc si nepamatuju.
Do hor už sebou nenosím foťák, takže nemám žádné fotky. Ale pokud byste měli cestu kolem, jezírko se jmenuje Lac de Mya a nachází se tady.
A ještě pár fotek jezírka, které jsou na netu: tady, tady a tady.

Indie

Loni na podzim jsem strávil tři týdny v Indii. Byla to pracovní cesta, ale podařilo se nám i trochu pocestovat díky tomu, že jsme během pobytu trefili dva prodloužené víkendy. Indie je barevná, hlučná, intenzivně vonící a chutná po čili papričkách. Sestříhal jsem krátké video, ve kterém se pokouším ten smyslový galimatyáš zachytit a předat […]

Loni na podzim jsem strávil tři týdny v Indii. Byla to pracovní cesta, ale podařilo se nám i trochu pocestovat díky tomu, že jsme během pobytu trefili dva prodloužené víkendy.
Indie je barevná, hlučná, intenzivně vonící a chutná po čili papričkách. Sestříhal jsem krátké video, ve kterém se pokouším ten smyslový galimatyáš zachytit a předat dál.