Hory jsou jako písničky.

Po noci strávené v autě u přehrady Ogosta dorážím brzy ráno k chatě pod Koprenem. Dívám se na prudké svahy na západní straně, kam jsem se před třemi lety pokusil vystoupat. Zamotal jsem se tehdy v kosodřevině a musel se vrátit. Dnes jsem tady znovu a snad mi bude přát štěstí. Hodlám to vzít úplně zleva, obejít skalnatá žebra a snad se vyhnout i kosodřevině pod nimi. Chatař Petko, který se na opuštěném parkovišti objevil, moji volbu trasy potvrzuje a já vyrážím.

Lehké tóny smyčců, rozvláčná melodie flétny.

Po lesní cestě vedoucí po vrstevnici přicházím na mýtinu pod levým žebrem Koprenu. Vcházím do bukového lesa a začínám stoupat. Kolem jsou nádherné stromy, ztepilí velikáni roustoucí zde již stovky let.

Tep se zrychluje, hudba přidává na tempu. Zapojuje se basa a bubny. Melodická linka pomalu mizí, zůstává rytmus a hluboké smyčce.

Prudký výšlap lesem končí, výcházím na velké plato zvané Ravno Buče. Masív Koprenu přímo před sebou, začínají se objevovat výhledy na okolní hory Staré Planiny.

Činely a dechová sekce ohlašují otevření obzoru na rovné pláni. Pak se hudba zklidní, laškovná melodie flétny posunuje skladbu ladně vpřed, jako nohy po rovině.

Daří se mi držet se mimo kosodřevinu a brzy docházím k místu, kde Ravno Buče přechází ve skalní ostroh vedoucí až na vrchol Koprenu.

Hudba opět nabírá na síle, melodie ustupuje, rytmus se zrychluje. Vše se připravuje k velkému finále, ještě pár taktů, očekávání stoupá, a už je to tady, údery tympánů přinášejí vyvrcholení, všechny nástroje hrají najednou, stojíme na vrcholu, zhluboka dýcháme a první část písně pomalu končí.

Ze srbské strany je Kopren placka, kochám se pohledy do údolí. Dunajská nížína na severovýchodě, prudké svahy Vračanského Balkánu na jihovýchodě, kousek dál po hraničním hřebeni Midžur, který se stal po odtržení Kosova nejvyšší horou Srbska.

Jdu po hřebeni a na cestu mi hraje lehký džez.

Přicházím k místu, kde erodovaný hřeben vytváří tři skalnaté vrcholy zvané Tri Čuki.

Výměna muzikantů, na scénu přichází metalová formace Adrenalin Band.

Procházím jednotlivé vrcholy Třech Čuk a pak se obracím na východ a začínám sestupovat po žebru zpět do údolí. V zalesněných žlebech po obou stranách žebra jsou vodopády, takže cesta se bude asi hledat hůře než nahoru.

Jsem pár desítek metrů pod vrcholem hřebene, když se zeshora ozve zavolání. Člověk v liduprázdné krajině! Máváme na sebe a pak si jdeme naproti, sejdeme se na půl cesty. Chlapík, který přišel ze srbské strany, se jmenuje Dejan, je to historik na univerzitě v Novém Sadu. Pochází z místních hor, přivezl ukázat rodičům manželku a půlročního synka a neopoměl vyrazit na tůru. Mluví dobře bulharsky a tak sedíme v trávě a povídame o všem možném.

Zpívá se a capella. Jednotlivé hlasy se doplňují, prostorem zní durové harmonie

Po hodině se rozloučíme a každý vyrážíme svou cestou. Prodírám se kamennými poli a kosodřevinou a pak bloudím mezi srázy v bukovém lese.

Hudba přestala hrát. Místo ní se ozývá jen hučení a rytmické údery šlapáku.

A pak svahy končí a já podél potůčku vycházím zpět na louky pod horama.

Skladba končí jako začíná, smyčce pomalu ustupují do ticha a jen flétna ještě dlouho opakuje chytlavou melodickou linku, která jak se jednou dostane do hlavy, tak ne a ne se jí zbavit.

 
 
Záznam cesty ve formátu GPX ke stažení zde.