Toulavé boty už zase dělaly ve skříni nesnesitelný kravál a tak bylo na čase je provětrat. Příležitost se naskytla brzy. Lepší tři čtvrtiny naší rodiny byly odvezeny na letiště v Miláně, odkud odletěly za dědou a babí. Já je stíhal po zemi a po zaslouženém někalikadenním odpočinku u moře jsem byl připraven na zběsilý třídenní návrat.
Vraca, neděle osm hodin ráno. Sedám do auta a vyrážím směr Borovec. Po desáté jsem na parkovišti, lanovka na Jastrebec a poklusem na Musalu (2925 m.n.m.), nejvyšší vrchol Bulharska. Za čtyři hodiny jsem zpátky a hlidač na parkovišti mi nevěří, že jsem byl nahoře. Přesvědčily jej až vrcholové fotky, které jsem mu ukázal na foťáku.
Zpátky do auta a směr jih, Řecko. Po osmé večer zastavuji u kláštera svatého Dionýsa pod Olympem (2919 m.n.m.). Ráno se budím po čtvrté, přejiždím do Prionie, výchozího bodu výstupu na Olymp. Všude je klid, jen v jednom autě na opačném konci parkoviště se svítí. Sedí v něm Simos Pontios, padesátiletý řek mluvící německy se silným mnichovským přízvukem. Narodil se ve vesnici na druhé straně Olympu, většinu života prožil jako řidič v Německu. Je s rodinou na dovolené v rodné vsi. Dnes ráno se probudil, potichu se vytratil ven s tím, že vyleze na Olymp. Sní o tom už léta. Včera si od kamaráda půjčil sportovní boty. Do igelitky si dává bundu, kameru a náhradní ponožky. Vyrážíme spolu. Po kilometru cesty k chatě A se loučíme, Simos ztrácí dech a vypadá to, že nedojde ani k chatě. Na vrchol dorážím za tři a půl hodiny, sbíhají se mraky a tak bez otálení sestupuji. Půl hodiny pod vrcholem mně čeká překvapení – Simos neůnavně šlape nahoru! Sice zmokl, ale na vrchol vystoupil. Splnil si sen.
Rychly sestup, do auta a směr severozápad, makedonsko – makedonská hranice. Značení k hranici v řecké Makedonii prachbídné, jen čas od času nenápadná cedulka F.Y.R.O.M. Pod tímhle názvem (Former Yugoslavian Republic Of Macedonia) vstoupila Makedonie díky řecké neústupnosti do mezinárodního společenství. Jsme holt na Balkáně a tak to tady chodí.
Odbavení na hranici rychlé, celník mi přeje prijatno a za chvíli už jsem v Bitole, důležitém správním centru jižního Balkánu, za Turků známém jako Monastir. Nezdržuju se a přes národní park Galičica mířím do Ochridu. Jsem nadšen, je to balkánské Annecy bez zácp a davů turistů. Po klikaté cestě podél jezera do kláštera svatého Nauma, jednoho z nejdůležitějších center pravoslaví. Naum byl s Cyrilem a Metodějem na misi ve Velké Moravě, jak píše Kliment Ochridský, vynálezce azbuky a zakladatel kláštera po Naumovi pojmenovaném (rok 905).
Časy se mění a ochridské srdce pravoslaví je dnes coby kamenem dohodil od albánské hranice, mého dalšího cíle. Přechod hranice hladký, albánský celnik mluví makedonsky. Dostávám průvodku vozidla a na ní pět různobarevných razítek. Je to jasné, jsem v zemi vonící exotikou.
Kluci u jezera prodávají úhoře, jinak chatrče a Hodžovy bunkry. Boha jeho, vždyť jsme u jednoho z nejkrásnějších jezer v Evropě!
No nic, směr Tirana. Přes hory a doly, po starých římských cestách, kupodivu poměrně dobře vyasfaltovaných, aut málo. Provoz zhoustne až před Tiranou, kde se dějí věci. Tady jsem poprvé viděl, že na kruhovém objezdu se dá zároveň jezdit po směru i proti směru hodinových ručiček.
Potmě dojíždím do města Shkoder, kde to žije i pozdě v noci. Diskotéky, bary, pouliční kavárny – při albánských cenách by si tady člověk mohl dobře užít.
Osamělá cesta na hranice s Černou Horou. V Albánii se potmě nejezdí. Celník vchází do budky a rozsvěcí. Normálně je zhasnuto. Šetří se. Kdo by sem v noci jezdil?
Za chvili jsem v Černé Hoře, zastavuju u Skadarského jezera a usínám s kvákáním žab a pískotem komárů.
Druhý den ráno vyrážím za svítání, projíždím Podgoricu a mířím na sever. V jednu chvíli se ozve svištivý zvuk a pak drncání ráfku o asfalt. Pravá zadní guma nevydržela. Před týdnem cestou do Vrace jsem ji v Srbsku propíchnul o ztracený hřebík z oslí podkovy, a opravář ji zřejmě úplně dobře neopravil.
Auto nemá rezervu, jenom sprej a kompresor, ty ale třícentimetrovou díru nezalepí. Jdu za chlapama, kteří sedí před blízkou halou a vysvětluju situaci. Jeden z nich mi dá klíče od svého auta, vysvětlí mi, kde má pneuservis jeho kamarád Stanko, já sundám kolo, hodím ho do kufru a za chvíli se vracím s nasazeným protektorem za dvacet euro. Tak takhle se žije v Černé Hoře.
Hranice mezi Černou Horou a Bosnou je v zatáčce u řeky Tary. Je to tak daleko odevšad, až se divím, že vůbec našli nějaké celníky, kteří by tam seděli.
Pár kilometrů za hranicí vzniká problém, se kterým stavitelé této dnes mezinárodní silnice nepočítali. Potkáváme se na jednom místě dvě auta a autobus v protisměru. Po několika minutách couvání a objíždění se míjíme zleva a šťastně pokračujeme ve svém putování.
Bosna a Hercegovina je stát nestát, jemuž donedávna vládnul slovák a nyní rakouský slovinec. Srbové tam mají svoji Republiku Srpskou a bosňáci s chorvatama mají Federaci Bosny a Hercegoviny. Co z toho bude, těžko říct, ale zatím to zdá se funguje. Byl jsem velmi zvědavý na Sarajevo a jako už mnohokrát na této cestě jsem byl velmi překvapen. Válečné šrámy z naprosté většiny zmizely a navíc snad v žádné metropoli na světě jsem neviděl tak ukázněné řidiče, jako v Sarajevu.
Klikatými cestami na sever jsem se dostal až k řece Sávě a jal se hledat přejezd do Chorvatska, na který neexistují směrovky. Je tam stále dost pobořených a vypálených domů, ve vesnicích před řekou. Po mostě s dřevěnými prkny jsem přejel do Chorvatska a co nevidět byl v ochranném kruhu z dvanácti hvězdiček, v jehož polostínu se tísní dost velký kus Evropy, který jsem právě projel.
 
Projetá trasa ve formátu Google Earth je ke stažení zde.

Široširá rovina protkaná stovkami kanálů, nejupravenější delta velké řeky na světě. To je Camargue, ústí řeky Rhôny do Lvího zálivu Středozemního moře. Oblast je ohraničena Malou Rhônou na západě a Velkou Rhônou na východě. Společně tvoří 1000 km² velkou hadí tlamu vyplněnou poli, vřesovišti a přílivovými jezery.
V Camargue se těží sůl. Stavidlem se napustí ohromný mělký rybník mořskou vodou, nechá se vyschnout a posbírá se sůl. Kamarskou solí se ochucují pokrmy jihu, gurmáni hodní toho jména by jí nepoužili na bretaňské palačinky, kupříkladu.
Camargue z velké části sytí francouzskou spotřebu rýže. Od roku 2000 mohou producenti používat evropskou ochrannou známku.
A co k rýži? Třeba maso z kamarských býků, pasoucích se na aluviálních loukách. Tradiční místní recept je Gardianne de taureau, vařené býčí maso nakládané ve víně a olivách.

To se udělá marináda z láhve vína, nakrájené větší cibule, stroužku česneku, 200g bůčku nakrájeného na kostičky, 250g zelených oliv, trochy olivového oleje, pár snítek tymiánu a bobkového listu, soli a pepře.
Do marinády se naloží na kostky nakrájené býčí maso a nechá se dva dny marinovat za občasného promíchání. Pak se marináda přecedí, oddělí se maso od zeleniny s bůčkem. Zelenina s bůčkem se ve větším hrnci osmaží na olivovém oleji, zapráší moukou, a po chvíli zalije šťávou z marinády a přidá se maso. Maso se nesmaží. Vše se vaří na mírném ohni tři hodiny, během vaření se dochutí solí. Pak se nechá odstát a další den je připraveno k podávání.

Camargue je – jako každá delta – rájem ptáků. Krásní růžoví plameňáci, racci, kormoráni. A taky moře a pláže. A silný vítr.
Nesmíme zapomenout na vins de sable, písková vína, která sehrála zajímavou roli při epidemii phylloxery v devatenáctém století, která hrozila zničit tradici evropského vinařství.
Vinohradníci na jihu Francie totiž zjistili, že když přes zimu zaplaví vinice na několik měsíců vodou, vajíčka phylloxery na kořenech zahynou a réva přežije. Začali proto vysazovat vinice na aluviálních píscích v Camargue, kde se dá díky hrázím a odvodňovacím kanálům snadno napouštět a vypouštět pár desítek centimetrů hluboká vrstva vody.
Dnes už se vinice zaplavovat nemusí, réva v Camargue však zůstala a písková vína jsou výborná. Na zdraví!