Návrat na chilskou stanici překypující životem byl po dnech osamělosti na Nelsonu celkem šok. Začali jsme se vyptávat a brzy bylo jasné, že naší jedinou nadějí na brzký odlet z Antarktidy je Alejo. Alejo (čti Alecho) je nejvýraznější postava ostrova krále Jiřího. Je to bývalý polárník, který na lyžích sám došel na jižní pól, lezl s Messnerem v Andách a teď pracuje pro chilsko-americkou agenturu pro dobrodruhy, která čas od času přistává na letišti u chilské stanice. Najít Aleja nebylo těžké. Neustále pobíhá po základně v modrém overalu, jeho dlouhé bílé vousy vlají na všechny strany.
Seznamujeme se a ptáme se, zda nás dokáže dostat nahoru. Alejo chvíli uvažuje a pak říká, že by to snad šlo. Musíme mu ovšem trochu pomoci. Nejdříve převážíme zodiakem zbytky nějaké jurty na chilskou loď zakotvenou v zálivu a pak se domlouváme, že za dva dny příjdeme pomoci trochu více.
Za dva dny je počasí pod psa. Spíme ve stanu na druhé straně Fildeské šíje a celou noc musíme sklepávat ze stanu sníh, který už od večera bez přestání padá.
V devět ráno dorážíme na schůzku, ale všude je pusto a prázdno. Vysílačkou se od chilských vědců spojujeme s Alejem a zjišťujeme, že všechny lety jsou zrušeny a musíme počkat do odpoledne. Odpoledne se počasí umoudří a večer konečně můžeme Alejovi pomoci, jak jsme slíbili. Zodiaky převážíme 45 sudů s vybavením americké expedice, která má přiletět zítra, na místo jejich budoucího letního tábora. Do půlnoci je vynosíme nad čáru přílivu a pak jdeme spát.
Brzy ráno jsme na letišti a čekáme. Počasí je pěkné, ale už jsme si zvykli, že v Antakrtidě nic nejde hladce a tak s klidem očekáváme, že se něco pokazí. Nicméně zanedlouho je ze severu slyšet motor letadla. Brzy se BAE 146 objevuje z mraků, dělá otočku a jde na přistání. Vyrovnává se s prudkým poryvem východního větru a přistává.
Americká expedice vystupuje, Alejo mluví s pilotem a zástupcem svého šéfa a pak nám posunkem naznačuje, že si máme vzít bágly a jít k letadlu. Seznamuje nás s lidmi z agentury, házíme si bagáž do zavazadlového prostoru a pak se rozvalíme v pohodlných kožených sedačkách prázdného letadla.
Za chvíli se zavírají dveře, startujeme a Antarktida nám mizí z očí. Jdu si pokecat s piloty do pilotní kabiny a pomalu se aklimatizuji na návrat zpět do civilizace. Cesta na konec světa končí, začíná cesta zpět na jeho začátek.

Cesta přes klidné moře proběhla hladce a brzy jsme přirazili ke břehu ostrova Nelson. Desítky kilometrů čtverečních pokrytých převážně ledovcem s několika skalnatými oázami na pobřeží jsme měli celé pro sebe. Zabezpečili jsme člun a vyrazili nejprve po pláži do Potoční zátoky a odtud přes kopce směrem ke stanici Econelson. Stoupáme do posledního sedla a před námi se otevírá pohled, který nás naplňuje radostí – v malém, sevřeném údolí sto metrů od moře je vidět shluk černožlutých domečků nad nimiž trčí vrtule větrné elektrárny. Dorazili jsme, stanice stojí.
Pelášíme dolů z kopce přes poslední sněhové pole a brzy otevíráme dveře do vorhausu, první místnosti stanice.
Vybalujeme, začínáme větrat a topit. Úklid, opravy, větrání, topení a sušení nám zaberou většinu času našeho pobytu na Nelsonu. Jsme servisní posádka, jejímž úkolem je zajistit stanici pro další období.
Kromě údržby se pochopitelně věnujeme i jiným věcem, například rybaření. Marek Orko Vácha píše ve své knize o Antarktidě (volně parafrázuji):

Ryby na pobřeží berou ochotně a na cokoli. Pokud se vám nepodaří nic chytit, ryby nejsou fyzicky přítomny.

Po dvou rybářských vycházkách se zdálo, že buď se ryby odstěhovaly do Humpolce, nebo Orko pěkně kecá. Nechytili jsme totiž nic. Štědrý den se kvapem blížil a zdálo se, že pokud si budeme chtít ozvláštnit štědrovečerní tabuli nějakým masitým pokrmem, nezbude nám než utlouct pádlem tučňáka uzdičkového.
24. prosince odpoledne se rybářská smůla konečně prolomila, když jsme chytili dva krásné exempláře „antarktické tresky“. Vrátili jsme se na stanici, osmažili ryby, připravili bramborovou kaši a jako předkrm mušle na víně (s citronkou místo vína), zapálili chanukové svíčky, které zbyly na Nelsonu po izraelské expedici a se sluncem vysoko na obloze (bylo osm večer) štědře povečeřeli.
Jediné naše spojení se světem bylo vysílačkou s korejskou stanicí Král Sežong. Potřebovali jsme si domluvit zpáteční let na chilské stanici a tak jsme brzy po Vánocích vyrazili k průlivu Fildes, abychom přepluli zpět na ostrov Krále Jiřího.
Jak se dalo čekat, průliv byl nesjízdný. Proud jako nad Niagárskými vodopády a silný vítr. Počkali jsme několik hodin na příliv, proud se trochu uklidnil. Pro přeplavbu jsme zvolili trochu jinou strategii než poprvé. Přenesli jsme si člun na místo, kde se v průlivu nacházejí tři malé skalnaté ostrůvky – Dart, Heidelberg a Mettel. Využívali jsme vracáků a protiproudů u ostrůvků a přepluli na druhou stranu téměř bez snosu.

Vzduch je křišťálově čistý, krystalky ledu jiskří ve slunci. Fouká silný studený vítr a tak si brzy oblékám takřka všechno oblečení, které sebou vezu. Nepřijede nám truck pro zavazadla a tak bereme naše supertěžké batohy se zásobami a vydáváme se rozbahněnou cestou směrem k chilské stanici Frey. Batohy s proviantem necháváme kousek za letištěm u dvou polorozpadlých odstavených ruských transportérů a jen s batohy s osobními věcmi vyrážíme na špičku ostrova k průlivu Fildes, kde nás má čekat gumový člun schovaný na břehu za skaliskem.
Cesta je z počátku dobrá, rozbahněná silnice vede kolem chilské základny až k čínské základně Velká zeď, vzdálené asi dva kilometry. Tam končí a my pokračujeme volným terénem. Stoupáme přes suť, bahno a sněhová pole k průsmyku mezi dvěma kopci. Popis cesty, který jsme dostali, příliš neodpovídá, ale nakonec najdeme způsob, jak se dostat z průsmyku dolů a vyhnout se prudkým sněhovým polím a za chvíli jsme na pláži. Nalézáme člun, je zatížený desítkami kilogramů kamení a vypadá, že je v dobrém stavu. Stavíme stan, mrkneme okem na průliv, kterým se žene silný proud a vyrážíme zpět pro batohy s proviantem. Zesiluje vítr a začíná pršet. Dorážíme ke zrezivělým transportérům, dáváme na záda třicetikilové batohy s proviantem a vyrážíme zpět ke stanu. Hustě prší, fouká velice silný vítr. Se sebezapřením docházíme ke stanu, vlezeme dovnitř, padneme únavou a okamžitě usneme.
Druhý den se budíme pozdě. Už neprší, stále však dost fouká. Pozorujeme průliv. Je něco přes půl kilometru široký a momentálně se jím valí zběsilý proud z Pacifiku do Atlantiku, zesilovaný větrem vanoucím ve stejném směru. Přejet v takovém pořasí na druhou stranu by nás nenapadlo ani ve snu a tak se místo toho jdeme bratřit na chilskou stanici. Bereme dárky a vyrážíme. U chilanů se ptám na velitele stanice Raula, ale ukáže se, že máme smůlu. Raul byl před deseti dny vyměněn, nový velitel se jmenuje Carlos. Navštěvuji jej v jeho kanceláři, předávám dary a chvíli se bavíme. Je to typický voják, navíc má radost z dárků a chce nám dát k dispozici helikoptéru. To by mně sice lákalo, ale Jarda by nás za to přerazil a tak s díky odmítám.
Vracíme se zpět ke stanu, cestou se ještě stavíme u Číňanů. Družně pohovoříme, uděláme společné foto a pak se ptáme, zda mají čerstvou předpověď počasí. Přichází staniční meteorolog a říká, že zítra bude hezky, ale silný vítr. To nezní příliš optimisticky a pohled na průliv po návratu ke stanu naši náladu nevylepší. Proud se žene jako rozvodněná řeka.
Nafoukneme člun a u břehu zkoušíme, zda dokážeme prorazit proti proudu, ale je to marné. Tenhle průliv nepřejedeme. Rezignovaně vytahujeme člun na břeh a jdeme spát.
Ráno se probudíme do nezvyklého ticha. Vylezu se stanu a vidím, že je zataženo, mlžný opar a skoro bezvětří. Hladina průlivu se leskne jako zrcadlo. Proud ustal. Je jasné, že lepší podmínky pro přejezd už být nemůžou.
Nemáme sice domluvený zpáteční let, nevíme, co nás na Nelsonu čeká, ale jednomyslně se rozhodujeme: teď, anebo nikdy. Dofukujeme člun, hážeme dovnitř bagáž, bereme do ruky pádla a odrážíme od břehu.

Osmnáctého prosince ráno přišel náš čas. Stojíme v hale letiště Punta Arenas a čekáme na styčného důstojníka uruguayského letectva, který nás má přijít vyzvednout. Brzy v hale identifikujeme i další skupinky, které nevypadají na cestující pravidelných letů. Skupina Poláků míří na polskou stanici Arctowski. Korejská výprava doplní posádku stanice Král Sežong, na kterou lze při dobré viditelnosti dohlédnout z Econelsonu. Čtyři Němci jedou zkoumat ledovce na uruguayskou stanici. Brzy jsme všichni a přichází muž v leteckém bomberu. Je to Valdemar, náš uruguayský kontakt.
Bereme si bágly a vycházíme na letištní plochu. Vidím, že se mi splní klukovský sen. Sto metrů před námi stojí plnokrevný vojenský Herkules s uruguayskou imantrikulací. Nahážeme bagáž do zadní části obrovského břicha letounu a sami si sedneme do síťovaných sedaček vepředu. Sedíme podélně ke směru letu, jako výsadkáři. Všude je plno potrubí a kabelů, vzadu Toi-Toi budka jako záchod.
Mechanici zkontrolují tlak oleje, zavřou se vrata nákladového prostoru, ozve se šílený řev motorů pohánějících čtyři vrtule a brzy jsme ve vzduchu. Směr jih.
Herkules nemá přetlakovou kabinu jako dopravní letadla pro cestující a tak cestujeme v letové hladině něco málo přes tři tisíce metrů. Vzduch nad Drakeovým průlivem není příliš klidný a tak se i obrovský Herkules chvílemi natřásá jako splašená husa.
Fascinovaně pobíhám mezi pilotní kabinou a zadní částí letadla, zakopávám o kolejnice pro posouvání nákladu a všechno fotím a natáčím na video. I kdybychom se teď vrátili a já odjel rovnou domů, tenhle let by mi stačil ke spokojenosti.
Začínáme klesat. Pod mraky se vyloupne černobílá flekatá krajina. Rozeklaná skaliska, sněhová pole, silný příboj. Před námi šterková dráha letiště na ostrově krále Jiřího. Runway protíná téměř celou Fildeskou šíji, Atlantik od Pacifiku tady dělí jen něco přes kilometr souše.
Pilot manévruje v silném větru vanoucím z Tichého oceánu. S žuchnutím dosedáme na dráhu, motory se okamžitě rozeřvou v protitahu, runway je krátká. Dorolujeme na stojánku a otevřou se dveře. Někdo přistaví žebřík, vylezeme z letadla a já okamžitě zjišťuju první poznatek – v Antarktidě je fakt pořádná zima.

Večer odlet do Madridu, pak přelet přes noc do Santiaga de Chile. Letadlo s osmi sedačkami v řadě temně hučí, sedím vedle chilanky německého původu, která vyrůstala v Punta Arenas, kam mířím. Před přistáním v Santiagu krásný pohled na Andy, zasněžené pětitisícovky včetně Aconcaguy.

Pak let do Punta Arenas s mezipřistáním v Puerto Montt, městečku s krásnou zvlněnou krajinou okolo, pokrytou lesy.

Cesta taxíkem z letiště do hostalu Independencia, setkání s Karlem, který dorazil o den dříve. Letěl do Buenos Aires, odtamtud 48 hodin autobusem do posledního argentinského města před chilskou hranicí a odtud dalším autobusem do Punta Arenas. Karel je vesnický učitel, který má vlastní bagr a kombajn, bydlí v dědině Šošůvka u Sloupu u Blanska.

Pokoušeli jsme se několikrát dovolat styčnému důstojníkovi letectva ohledně odletu, ale měl stále vypnutý mobil.

Punta Arenas je příjemné městečko, dlouhý letní den je balzám na duši týranou středoevropskou zimní tmou. V noci jsme spatřili Jižní kříž, pravý i falešný.

Další den pronájem auta a cesta na jih k prázdninovému městečku San Juan, odtud pěšky po pláži na nejjižnější maják jihoamerického kontinentu. Deštný prales mírného pásma dosahuje až k pláži, krásná krajina, viděli jsme v moři plavat kosatky.

Přespání na pláži a cesta zpátky. Nyní jedeme na sever, přejedeme trajektem v Bahia Azul na Tiera del Fuego – Ohňovou zemi, po třiceti kilometrech skončí asfalt a my se kodrcáme po rozbité kamenité silnici stopadesát kilometrů k hraničnímu přechodu s Argentinou. Tam nás celníci nepustí na druhou stranu, protože nemáme plnou moc pro vývoz auta a tak přespíme kousek od celnice a druhý den ráno jedeme zpátky. Sever Ohňové země je převážně rovinatá pampa, na které se pasou ovce a lamy. Vracíme auto a v hostalu se potkáváme s dvěma Čechy, Petrem a Petrou, kteří se zkoušejí dostat do Antarktidy. Druhý den ráno společně nasedáme do autobusu a večer přijíždíme do Ushuaie, nejjižnějšího města na světě.

Tam si najdeme hostal s pokojem pro čtyři a kecáme dlouho do noci. Druhý den se jdeme projít na Glaciar Martial nad městem. Je neděle a nedaří se nám koupit jízdenky zpátky, takže druhý den ve čtyři ráno se nedostaneme do přeplněného autobusu zpátky do Punta Arenas. Přejíždíme autobusem do Rio Grande, kde všechny autobusy do Punta Arenas odjíždějí bez nás. Zaměstanec jedné autobusové společnosti nám dohodne odvoz autem svého kamaráda za 500 pesos do Parveniru, odkud jezdí odpoledne loď do Punťa Arenas. Dáme podivnému chlapíkovi 200 pesos zálohy a v polorozpadlém Fordu vyrazíme. Na argentinských hranicích se ukáže, že jej s autem nepustí dál, zřejmě že stejného důvodů jako před dvěma dny nás opačným směrem. Vyrazíme z chlapíka 100 pesos zpátky a zkoušíme stopovat. Mne s Karlem bere učitel fyziky z Rio Grande přes celou Ohňovou zemí a trajekt v Bahia Azul až na rozbočku silnic do Punta Arenas a Argentiny. Tam po nějaké době stopneme malé terénní Suzuki s dvěma vysmátými důchodci a šedesátkou s koleny u brady přijíždíme do Punta Arenas.

Petr a Petra vyrazili pěšky z argentinské celnice k chilské, která je vzdálená 10 km. Cestou je někdo popoveze a na chilské celnici se jim podaří nastoupit do jednoho z autobusů, kde mají dvě volná místa. Do Punta Arenas přijíždějí hodinu před náma.

Večer jdeme všichni na večeři do restaurace La Luna, která se pomalu stává naším domovským podnikem. Konečně si dáváme pisco sour – chilskou pálenku smixovanou se vším možným včetně vaječného bílku.

Dneska nás čeká nakupování zásob. Pětatřicet kilogramů pražené mouky, ztuženého tuku a dalších laskomin, které na konci světa chutnají jako mana nebeská.