Dneska jsem poprvé přeplaval přes Ženevské jezero. Plaval jsem z Port Noir do Perle du Lac, jsou to necelé dva kilometry, ve vodě jsem byl asi hodinu a půl. Neměl jsem doprovod, jako jištění jsem použil dětský nafukovací kruh přívázaný k noze pětimetrovým lankem. Během plavby jsem učinil několik zajímavých zjištění:

– vlny na jezeře byly hodně zpěněné, foukalo 4 – 5 Beauforta. V takovém počasí nemá smysl plavat kraula, protože při nádechu není přes vlny absolutně vidět kam se plave
– posádky motorových člunů mají rády osamělé plavce uprostřed jezera. Opatrně se přiblíží, aby nezvedali vlny, chvilku se dívají a pak odjedou. Při odjezdu pustí plný plyn a vystaví plavce roztříštěnému vlnobití s půlmetrovými vlnami
– přeplavbu lze rozdělit do tří fází:
— v prvních 30% plavby je břeh, ze kterého se vyráží, neustále velmi blízko, zatímco břeh, kam se plave, je strašně daleko
— v dalších 60% plavby jsou oba břehy šíleně daleko a není vidět žádný pokrok
— v posledních 10% plavby se začne druhý břeh přibližovat, ale jen velmi pomalu
– kolesové parníky nezvedají téměř žádné vlny, i když jsou padesát metrů dlouhé a projedou těsně kolem
– rackové s oblibou sedají na dětské nafukovací kruhy pohupující se uprostřed jezera a nechávají se chvíli vozit
– je velmi příjemné, když vás na druhém břehu čekají suché sandály, oslava konce školního roku, pivo a hranolky.

Podle oficiálních údajů žije v Ženevě témeř 40000 portugalců. Se strýci a bratranci z prvního a druhého kolena, kteří přijeli na návštěvu téměř každé rodině se celková populace přiblížila ke sto tisícům, což je třetina obyvatel celého kantonu. A všichni ti lidé šli fandit na zápas Portugalsko – Česká Republika, který se včera v Ženevě hrál.
Jako je v Praze Letná, je v Ženevě Plainpalais. Postavili tam obří obrazovku, stánky s pivem a vlaječkama a pódium pro kulturní vložky. Ke sledování včerejšího zápasu se na Plainpalais sešlo 50000 diváků. Z toho bylo 49950 portugalců a asi 50 čechů. Ti stáli v malém hloučku uprostřed plochy a nevěřícně hleděli na davy portugalců, které se táhly až k horizontu.
Jeden z českých fanoušků se pokoušel nesměle bubnovat, ale ostatní stáli splihle a beze slov usrkávali předražené pivo z plastových kelímků. Byla to scéna jako z románu Aloise Jiráska. Sami proti všem.
My jsme přišli fandit oblečení v neutrálních barvách a mohli jsme tak bez problémů přeskakovat z českého ostrůvku k portugalcům, když se pohledy okolostojících jihoevropanů začaly povážlivě mračit a zase se vracet, když byla okolo ostrůvku čechů dostatečně široká demilitarizovaná zóna.
Tak jako odděloval v dobách železné opony plot z ostnatéto drátu svobodný západ od komunistického východu, byla skupinka českých fanoušků oddělená od portugalského moře různými exoty – například postarším chlapíkem obaleném ve skotské vlajce s kloboukem zdobeným sojčími péry. Nebo skupinkou mládeže v květovaných úborech, kteří se místo rozkvetlé louky a meditačního kroužku ocitli uprostřed fotbalového kotle.
Po skončení zápasu jsme se vydali k domovu. Nevím, jak to včera vypadalo v Portu nebo v Lisabonu, ale v Ženevě nebylo pochyb o tom, komu město patří. Všechna projíždějící auta troubila, všechny mopedy byly ozdobené portugalskými vlajkami. První nefanoušci se začali objevovat až pět zastávek tramvají od centra. Vřava trvala až do pozdních nočních hodin.
Apeluji proto na týmy Švédska, Nizozemí, Polska a dalších zemí, které mají v Ženevě minimální exilovou komunitu – zastavte postup Portugalska! Pokud postoupí do semifinále, nepůjde jednu noc spát. Pokud postoupí do finále, nepůjde spát tři noci. Pokud ve finále vyhrají, Ženeva shoří.

UPDATE 20.6. Děkujeme naším německým přátelům!