Duch patriarchy Diogena vystartoval z Cařihradu na titanovém rogallu a prosvahoval karpatským obloukem až do České kotliny. Po krátké zastávce v Mekce (či Jeruzalémě?) českých rogalistů na Rané u Loun využil vzdušného vlnění vyvolaného větry od Krušných hor a ladně se přehoupl přes Český i Bavorský les. Tam si jej vyzvedli orlové z Berchtesgadenu a doprovodili jej na strastiplné pouti až k Rýnu, kde se silný foehn opřel do kevlarového potahu rogala a šťastně jej přenesl přes zemi Helvétů na určené místo přistání – terasu vyhlídkové restaurace na hoře Saléve.
K poctě této události jsem vytáhl ze skříně svůj oblíbený hudební nástroj a zapreludoval krátkou ódu v podání pozounu bez pozouniéra a motorového cemballa.
Ke stažení zde:
Vítr z Loun.mp3

Petra a David se potkali v Akropoli. Znají se velmi krátce a tak se snaží jeden druhého poznat. Petra právě řekla Davidovi, že je vegetariánka. Pak si nalila z konvice šálek čaje a zeptala se:

– „A co ty, Davide?“

– „Já jsem taky vegetarián. A kromě toho jím maso.“

– „To je přece nesmysl!“ – oboří se Petra na Davida – „Žádný vegetarián maso nejí!“

– „Já jo“

– „Tak to nejsi vegetarián“

– „Ale jsem. Zkusím ti to vysvětlit. Začnu otázkou: Kdo je podle tebe vegetarián?“

– „Už jsem ti to říkala. Vegetarián je člověk, který nejí maso.“

– „Nikdy?“

– „Nikdy.“

– „A co když takového člověka násilím donutím sníst řízek? Zůstává i nadále vegetariánem?“

– „No jasně. Vždyť jedl maso proti své vůli!“

– „V tom případě ale neplatí definice, že vegetarián je člověk, který nejí maso.“

– „Jak to?“

– „Zjistili jsme přece, že vegetarián maso jíst může, ale pouze z donucení“

– „To je hraní se slovíčky!“

– „Možná ano, možná ne. Pojďme dál. Co bys řekla o člověku, který maso nejí už dvacet let, Jednoho dne si objedná řízek a sní ho. Dalších dvacet let pak maso jíst nebude. Je to vegetarián?“

– „Jeden řízek za dvacet let se dá prominout. Třeba chtěl jenom vyzkoušet, jak pevné jsou jeho zásady. Když zjistil, že mu řízek nechutná, zůstal vegetariánem.“

– „Správně. A pro nás to znamená, že vegetarián je člověk, který může jíst maso, klidně i dobrovolně, ale jen zřídka.“

– „Mně připadá Davide, že to překrucuješ. Všechno, co říkáš, jsou jen hypotetické příklady. Vegetariánství přece nespočívá v tom, zda někdo sem tam sní řízek. Důležité je, že vnitřně cítí, že maso jíst nechce!“

– „Souhlasím s tebou Petro. Vnitřní přesvěčení je to, co z člověka dělá vegetariána. Jeden řízek nemá vliv. Otázka je, kolik řízků je potřeba, aby se ukázalo, že dotyčný žádné vnitřní přesvědčení nemá.“

– „Jak to myslíš?“

– „Jak často může člověk jíst maso, ať už dobrovolně, nebo nedobrovolně, aby mohl být stále považován za vegetariána?“

– „To je ale hloupá otázka! Vegetarián je vegetariánem proto, že nejí maso! Tak jak se můžeš ptát, jak často ho smí jíst?“

– „Vracíme se znovu na začátek. Už jsme přece zjistili, že jsou případy, kdy vegetarián sní maso a přesto zůstává vegetariánem.“

– „Dobře. Ale musí to být vyjímečně!“

– „Co to je vyjímečně? Jednou za rok?“

– „Třeba“

– „Jednou za měsíc?“

– „Jednou za měsíc je moc“

– „Jednou za měsíc je moc, jednou za rok ne. Tak kde je ta hranice, kde končí vyjímečně a začíná často?“

– „Zase mně chytáš za slovo. Znovu opakuju, že důležité je, zda se ten člověk cítí být vegetariánem a ne jestli si čas od času dá řízek. Copak tomu nerozumíš?“

– „Myslím, že tomu už rozumím. Snažili jsme se zjistit, kdo je vegetarián. Nejprve jsme si mysleli, že je to člověk, který nejí maso. Pak se ukázalo, že maso vlastně jíst může, ale nemá smysl ptát se jak často. Důležité je, že se vnitřně cítí být vegetariánem. S jezením masa to nemá nic společného. A proto právě mluvíš s pravověrným vegetariánem!“

– „Ty seš hroznej, Davide!“