Jeli jsme na výlet na Kokořín. Zda tam byly stánky s párkama nevím, protože k hradu jsme nešli, zato jsme prošli spoustu údolí s pískovcovými skalami po obou stranách. Na kokořínsku se jim říká doly a často jimi vedly cesty mezi vesnicemi. Hlavní silnice vedoucí údolím kolem hradu byla zbudována až ve dvacátém století, předtím tam byly mokřady.
Na skály je dnes vidět mnohem méně, než v minulosti, protože všude roste spousta stromů. Dříve tomu tak nebylo, více se pásl dobytek a některé exponované skály tyčící se nad vesnicemi byly přeměněny na sochařská díla, jako třeba Čertovy hlavy na obrázku.

S klesajícími teplotami a příchodem podzimu jsme vyrazili do podzimních hor – Jeseníků (jeseň slovensky, осень rusky, jesień polsky, есен bulharsky, jen česky podzim). Německy se Jeseníky řeknou Gesenkes, takže je vidět, že slovanský název je původní a starší.
Nechali jsme auto na Skřítku a vyrazili na hřebenovou tůru přes Jelení studánku a Petrovy kameny na Ovčárnu. Odtud jsme sešli kaňonem Bílé Opavy do Karlovy Studánky a nechali se vyvézt autobusem zpátky na Ovčárnu. Došli jsme na Praděd a zakončili den popíjením žaludečního likéru stejného jména v restauraci umístěné ve vysílací věži.
Ráno jsme vstali brzy a vyrazili znovu na vysílač, abychom se pokochali pohledem z vyhlídkové terasy, kam se lze za mírný obolus nechat vyvézt výtahem. Ve vzduchu byl bohužel silný opar, přestože bylo brzo ráno, ale i tak to stálo za to.
Z Pradědu jsme sešli liduprázdným Divokým dolem, který dělá čest svému jménu a dorazili ke spodní nádrži přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně. Místo je hlídáno kamerami a při překročení závory se z tlampače okamžitě rozeřve hlas kontrolující pracovnice, která – sedíc neznámo kde – bedlivě sleduje desítky trempů a turistů na televizních obrazovkách a je vždy připravena úderným příkazem přes tlampač je chránit před sebou samými. Měl jsem z toho hodně orwellovský pocit.
Nedali jsme se odradit převýšením přes šest set metrů a vyrazili k horní nádrži, která je vydlabaná do uřezaného vrcholu v masívu Mravenečníku ve výšce 1350 metrů nad mořem. Je to stavba jako z jiného světa a je důkazem toho, že vybetonovat se dá skutečně cokoli a kdekoli, pokud pro to někdo najde dobrý důvod.

Nedávno jsme se byli potápět na Velké Americe. Potápíme se jen tak, na nádech a je obtížné najít v Čechách místo s dostatečně čistou vodou, aby to stálo za to. Na Velké Americe to za to stojí, i přes krkolomný sestup dolů.
Viditelnost přes pět metrů, spousta ryb a raků, podvodní keson potápěčů z Kladna – a pekelně studená voda!
Přikládám pár fotek, pořízených podvodním pouzdrem Lomo, o kterém jsem tu již psal. Kvalita snímků se pronikavě zhoršuje a navíc se začíná podezřele kývat krytka objektivu, takže den, kdy pouzdro vypustí svou vodotěsnou duši a nahradí jí přívalem vody už zřejmě není daleko.