Autem se dojede do Štěchovic, až tam, kde se rozdělují červená a modrá turistická značka. Pak se vyrazí pěšky po červené nahoru, přejde se na modrou a kolem obory dolů do Třebonic k přehradní hrázi Slapské nádrže. Odtud vede cesta (místy spíš kozí stezka) po levém břehu přehrady zpátky do Štěchovic. Prochází se legendárními chatovými osadami – Ztracenka, Svatojánské proudy – ve skalnatém terénu; jsou tam i tunely pro pěší. Je to moc hezká vycházka v každém ročním období, jak jsem si dneska zase ověřil.

Dnes je pátého prosince, venku teplo, ve Špindlerově Mlýně ruší závod světového poháru v lyžování, protože není sníh. Lidi chodí na houby a stromy se už už chystají vyrašit. Dvacátého osmého října jsme přitom byli na Grůni, a vypadalo to úplně jinak. Podzim byl v plném proudu, a do toho přišla zima. Výsledek je vidět na fotkách.

Poprvé v Budapešti. Parlament. Rybářská bašta. Řetězový most přes Dunaj, který je v Budapešti širší, než by měl být. Park Városliget s hradem ála Neuschwanstein. My přijeli hlavně do minerálních lázní. V neděli večer jsme si medili v lázních Széchenyi – bazénky pod širým nebem, odkud jsou většinou fotky důchodců hrajících ve vodě šachy; viděli jsme je i my. Venkovní teplota plus pět, teplota vody těsně pod čtyřicet, všude pára, velmi příjemné osvěžení po přemíře Edelweis Weissbier předešlého večera.
V pondělí jsme byli v římských lázních v hotelu Gellért – v pánské části jsem poznal, jak velký je pocitově rozdíl ve vnímání vody 36 a 38 stupňů teplé – zatímco třicet šest stupňů je teplá a příjemně hřeje, třicet osm stupňů už je příliš horká. Asi to bude proto, že teplota lidského těla je 36,6 stupně.
Cestou zpátky jsme se stavili v Ostřihomi, sídle maďarského arcibiskupa – ta socha focená ve tmě tam stojí vedle katedrály na ostrohu a přehlíží Dunaj směrem ke slovenskému Štůrovu.

Zase jednou použiju notes jako externí paměť. Ocitl jsem je po dušičkách v lese, kde se mi líbilo. Je to kousek od Prahy a prozradím vám kde – pojedete z Nučic na Uhlířské Janovice, odbočíte na Střední Skalici a Vlkančice a po asi sto metrech je odbočka doprava na lesní cestu. Ta se vine rozlehlými dubovými lesy rozrytými od přemnožených divokých prasat, kterým jsem musel v noci dávat přednost, když přecházely silnici.
Je to taková lesní zahrádka, ani moc vysoko, ani v nížině, žádné prudké kopce, skály, řeky, jezera. Žádný z těch stromů kolem není původní a lesy jsou protkány hustou sítí nezpevněných cest, poměrně zachovalých.
S takovými lesy je těžké být velmocí. V severní americe na podzim dramaticky svítí pestrobarevné listy javorů. Okolo Moskvy šustí listí v hájích z bříz, s kůrou jako žádný jiný strom. Moruši jsem v životě neviděl, takže nevím, jak je na tom Peking, ale u Prahy jsou lesy samý klid a mír a do extrému daleko. Jako v Německu. Prostě klidná síla. Dokud nepříjde kůrovec, nebo se nepřemnoží duby na úkor buků.