Věžní hodiny odbily poledne. V malém okně podkrovního bytu v postranní uličce se rozhrnuly závěsy a ven vykoukla hlava pana Nováka. Mžoural očima na polední slunce, zíval, šklebil se a všemožně dával najevo, jak mu vadí, že už se probudil. Odšoural se do koupelny, kopl se přitom do prstu o roh postele a strašlivě zanadával. V koupelně otočil kohoutkem a chvíli počkal, než odteče studená voda. Pak se začal opatrně umývat. „To je zase den“, řekl si, když uviděl svou tvář v zrcadle nad umyvadlem. „Chtělo by to panáka“, rozhodl se, oblékl si šaty přehozené přes židli, zabouchl dveře a sešel dolů. Hned za rohem domu, kde pan Novák bydlel, byla hospoda U Dvou Štěnic. Byl to lokál nevalné úrovně, ale na dobrém místě, a neměl o zákazníky nouzi. Pan Novák tam byl stálým hostem. Pokud jeden den vynechal, štamgasti se hned začali strachovat, zda neonemocněl, či zda ho nezavřeli do basy. Proč by měli pana Nováka zavírat do basy? Inu, to za chvíli zjistíte.
Ledabyle oblečen a v pantoflích vstoupil pan Novák do hospody U Dvou Štěnic a hned ode dveří zamručel: „Josífku, přines mi honem jednoho rumíka a pak si dám snídani.“ Protože pan Novák vstával až v poledne, k snídani měl oběd. Obědval večeři a hodinu před půlnocí, těsně před zavíračkou, mu výčepní od Dvou Štěnic dával kus tlačenky, nebo utopence s cibulí, aby pan Novák přežil bez kručení v břiše až do dalšího poledne.
„Ten sedl!“, pochvaloval si pan Novák, když do sebe obrátil panáka rumu. „Copak máš Josífku dneska dobrého ke snídani?“ Vzal do ruky jídelní lístek a pečlivě jej studoval. „Gulášek si dám“, rozhodl se nakonec, „se šesti knedlíky a pořádnou hromadou cibule.“ Na stole mu mezitím přistálo první pivo dne a pan Novák si přiťukl s okolosedícími štamgasty.
Hospoda byla v době oběda plná a osazenstvo se rychle střídalo. Pan Novák nespěchal, pomalu obědval a čekal, až polední špička skončí a v hospodě zůstanou jen ti, kteří se už dnes do práce vracet nebudou. Okolo druhé odpoledne frmol utichl, pan Novák dožvýkal poslední sousto, odsunul talíř a zeptal se nahlas na celou hospodu: „Tak kdo si dá partičku?“ Dva chlapi se zvedli a přisedli si v Novákovi. Ten vytáhl z kapsy mariášové karty a začal rozdávat. Pan Novák byl totiž profesionální karbaník. Neměl žádnou jinou práci a na své skromné živobytí si vydělával tím, že obehrával lidi v kartách.
„Jaká je barva?“ zeptal se jeden z hráčů. „Dobrá, dobrá“, pochvaloval si pan Novák, když si srovnával v ruce karty. Hromádky drobných na stole u jednotlivých hráčů byly zhruba stejně veliké a pan Novák si uměl dát pozor, aby hned z kraje nezačal příliš vyhrávat. Štych následoval štych a runda rundu. Venku se začalo pomalu stmívat, hráči u stolu pana Nováka se měnili a hromádka peněz před ním se ani nezmenšovala, ani nezvětšovala. Nebylo to proto, že by snad pan Novák nevyhrával. Právě naopak. Byl totiž falešný hráč. Všechny karty měl označené a kromě jedné hromádky, která byla oficiálně na stole, měl po kapsách a v rukávech ještě dvě kompletní sady karet, které dokázal nepozorovaně včlenit do hry.
Pohrával si se svými soupeři jako kočka s myší. Nechával je ze začátku trochu vyhrávat, aby nabyli sebevědomí a pak je škubal dohola. Vždy, když hromádka mincí na jeho straně stolu příliš narostla, nenápadně je odsypával do kapes od kalhot, aby nebylo poznat, kolik peněz od svých protihráčů získal.
„Dneska mi nějak nejde karta“, mávl rukou hubený dlouhán, který strávil ve hře s panem Novákem uplynulé dvě hodiny. „Jdu domů, žena mi beztak vyčítá, že mně kvůli hospodě doma skoro nevidí.“ Pan Novák se s ním rozloučil a pak na něj ještě do dveří zavolal: „A zítra příjď zase, Tomáši.“ Cvičeným pohybem sebral ze stolu karty a začal je míchat. „Tak kdopak si ještě zahraje?“, rozhlédl se po sále.
Čas od času měli lidé pocit, že pan Novák podvádí, ani nikdo mu nikdy nic nedokázal. Když se takové podezření objevilo, pan Novák přestal tlačit na pilu a několik dní hrál skoro férově, dokud se štamgasti neuklidnili a on je mohl začít znovu obehrávat. Vycházelo mu to už léta letoucí a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl v brzké době narazit.
Jednoho dne přišel do hospody nenápadný chlapík v tmavém obleku. Měl atletickou postavu, v ruce kufřík a na očích brýle s tlustými kostěnými obroučkami. Posadil se ke stolu a dal si oběd. Pak si objednal ještě jedno pivo, roztáhl noviny a začal si číst. Mezitím u vedlejšího stolu dojedl pan Novák a jako každý den vyzval lokál, zda si s ním chce někdo zahrát karty. Chlapík v tmavém obleku se hned přihlásil, složil noviny a přisedl si. Brzy přibyl i třetí do hry a pan Novák rozdal. Hráli asi dvě hodiny, až se chlapík v tmavém obleku podíval na hodinky a řekl: „Je mi líto pánové, ale musím už jít.“ „Příjďte zítra zase!“, loučil se s ním pan Novák, který jej stihl obehrát o slušnou sumu.
Nazítří chlapík v tmavém obleku skutečně znovu přišel. Poobědval a počkal, až se pan Novák zeptá, zda si někdo dá partičku. Pak vstal a na celou hospodu řekl: „Nemyslím, že s vámi bude někdo chtít hrát, pane Nováku.“

– „Cože?“, obořil se na něj pan Novák, „proč by se mnou neměli chtít hrát?“

– „Protože hrajete falešně“

– „Já a falešně? No dovolte! To je křivé obvinění a žádám, abyste se mi okamžitě omluvil.“

Chlapík v tmavém obleku přišel k hostinskému a vzal si od něj ovladač od televize. Stiskl tlačítko a zezadu k televizi připojil malou krabičku. Pak se otočil k hostům a začal vyprávět: „Včera jsem tady s panem Novákem hrál karty. Hráli jsme spolu asi dvě hodiny a já se pak vrátil do práce. Zdálo se mi, že jsem během hry přišel o trochu moc peněz a tak jsem si prověřil jednu věc …“ Chlapík se otočil na pana Nováka a ten začal tušit nějaký průšvih. Nejraději by se sebral a utekl, ale seděl v rohu a celá hospoda se dívala na něj. Začal se hrbit a sesouvat pod stůl, jako by se pod ním chtěl schovat.
Chlapík v tmavém obleku mezitím pokračoval: „Pan Novák totiž netušil, že díky své práci mám v brýlích kameru, která nahrává všechno okolo mně.“ Sundal si své brýle s tlustými kostěnými obroučkami a ukázal je štamgastům, sedícím u stolu nejblíže u televize. „Vidíte? Tady ta malá dírka na straně. Pořizuje vysoce kvalitní záznam. Včera večer jsem si jej v práci přehrál a zjistil přitom toto.“
Zmáčkl tlačítko na ovladači a na televizi se objevil záznam z kamery. Bylo vidět stůl a pana Nováka při hře. Záznam běžel zpomaleně, takže si všichni všimli, jak najednou vyjela panu Novákovi z rukávu listová desítka a on jí rychlým pohybem prstů vyměnil za jednu z karet ve své ruce. „To byla trumfová desítka“, řekl chlapík v tmavém obleku a znovu zmáčkl tlačítko. Scéna se změnila. Pan Novák byl na forhontě a dobíral pět karet po volbě trumfů. Najednou bleskurychle, ale na zpomaleném záznamu velice zřetelně, vyměnil trumfovou kartu na stole za jinou. Další scéna a další podvod. A pak další. A další.
Nakonec chlapík v tmavém obleku vypnul televizi, strčil do kapsy krabičku, kterou k ní měl připojenou a zeptal se:
„Tak co, ještě máte chuť hrát s panem Novákem karty?“
V hospodě vypukla vřava. „Podvodník! Falešný hráč!“, volali štamgasti jeden přes druhého. „Vrátíš mi do halíře všechno, o co jsi mě obehrál“, vykřikl jeden a začal se na pana Nováka sápat. „A mně taky!“, přidal se další a brzy byl stůl pana Nováka obsypán chumlem rozzuřených hostů. Chlapík v tmavém obleku mezitím zaplatil za oběd a odešel.
Pak Novák se toho dne vrátil domů nezvykle brzy. Z hospody se mu podařilo utéct celkem bez úhony, ale přišel o všechny peníze a měl roztrhanou košili. Musím změnit lokál, řekl si. A být trochu opatrnější.
Další den zkusil jít do jiné hospody o kus dál. Ale všichni už tam o něm věděli a nikdo s níechtěl hrát. Pan Novák obešel všechny hospody ve městě, i ty na periferii, ale jeho pověst falešného hráče se rozšíříla po městě jako blesk. Všude jej obsloužili, ale nikdo s ním nechtěl hrát. Zkusil počkat týden, pak měsíc, ale nic se nezměnilo. Nálepku falešného hráče si nesl jako cejch a brzy mu začaly docházet peníze.
„Co mám dělat?“, zoufal si. „Vždyť já přece nemůžu chodit do práce jako ostatní, když vstávám v poledne. A vstávat dříve, k tomu mě nikdo nedonutí!“ Zavrtěl hlavou a přemýšlel, v jakém povolání by mohl uplatnit své hbité ruce a nemusel přitom brzy vstávat. Trvalo to ješte pár týdnů, ale nakonec na to pan Novák kápl.
Stal se kouzelníkem.
Nejdříve vystupoval na školních besídkách a oslavách dětských narozenin. Postupně se vypracoval, až se dostal i do televize. Specializoval se na zlodějské triky, jeho vrcholným kouskem bylo, když dokázal televiznímu moderátorovi sundat ze zad batoh a nasadit mu tam jiný, aniž by si toho dotyčný všiml.

Jednoho dne seděl pan Novák opět v hospodě U Dvou Štěnic a obědval. Na karty neměl ani pomyšlení, pověst falešného hráče na něm stále seděla jako flek, který nejde smýt. Nedal si ani rum, protože měl večer představení. Zrovna dojedl a chtěl platit, když se otevřely dveře a dovnitř vstoupil – chlapík v šedém obleku. V ruce držel kufřík, na očích měl brýle s tlustými kostěnými obroučkami a namířil si to rovnou k panu Novákovi.
Ten se zamračil a prohodil: „Copak, přišel jste mi na zpomalených záběrech ukázat, že moje kouzlení jsou jenom triky?“ Když viděl, že si chlapík v tmavém obleku přisedá k němu, rozmáchl se rukou po sále a řekl: „Je tady dost prázdných stolů.“ Pak se chtěl zvednout a odejít.
„Počkejte prosím“, zastavil jej chlapík v tmavém obleku. „Vím, že jsem vám způsobil dost nepříjemností.“
„Nepříjemností?“, vyjekl pan Novák, „zničil jsem mi život! Měl jsem to sem z domu dvacet kroků, pohodlné živobytí. A teď? Každý večer jiná štace, kodrcám se od čerta k ďáblu. A peněz míň než předtím.“
Chlapík v tmavém obleku přikývl a zatvářil se účastně. „Je mi to líto, pane Nováku. Přesto jsem za vámi přišel. Víte, potřebujeme vaši pomoc.“
Pan Novák se rozchechtal. „Cože? Vy potřebujete moji pomoc. A proč bych vám měl jako pomáhat? A kdo to vůbec je – vy?“
„Dovolte mi, abych se vám představil.“, řekl chlapík v tmavém obleku a sundal si brýle. „Jmenuji se Vítek a pracuji pro tajnou službu.“
Pan Novák vykulil oči. Chvíli Vítka strnule pozoroval a pak se znovu rozchechtal. „Tak to je gól. Tajná služba potřebuje moji pomoc. Vážený pane, víte, kdo já jsem? Bývalý falešný hráč a toho času kouzelník. Pokud potřebujete zábavný program na vánoční večírek, obraťte se laskavě na někoho jiného.“ Otočil se k číšníkovi a zavolal: „Platím. Rychle!“
Agent Vítek jej chytil za ruku a zasyčel: „Počkejte přece! Vždyť ani nevíte, o co jde. V sázce jsou statisíce životů!“.
Pan Novák se zarazil, pak se pomalu otočil zpět k Vítkovi a řekl: „Tak mluvte.“
„Obdrželi jsme varování“, začal tichým hlasem objasňovat Vítek, „od padoucha Pazdery.“
„Pazdera?“, neznám, zakroutil hlavou pan Novák
„Už se dlouho neobjevil, mysleli jsme, že je po něm“, pokračoval Vítek, „a jeho existence byla stejně známá jen tajným službám. Pazdera nám dal ultimátum. Buď mu do zítřka zaplatíme deset miliónů dolarů v hotovosti, nebo zničí Prahu svým pekelným strojem. A máme indicie, že takový pekelný stroj skutečně má a je připraven jej použít.“
„Pane Vítku“, odpověděl pan Novák o poznání krotčeji, „to je mi líto, s tím Pazderou. Ale skutečně nevím, jak bych vám mohl já jako kouzelník pomoci.“
„Připravili jsem takový plán“, řekl Vítek a vytáhl z aktovky mapu. „Nebudu vám zastírat, že je poněkud riskantní. Ale vy jste, pane Nováku, naše jediná šance.“

Jediná šance? To pana Nováka překvapilo. Nejdříve mi zničí kariéru falešného hráče a pak příjde s prosíkem a mluví o tom, že jsem jejich jediná šance? No to se na to podívejme … Naklonil se nad mapu a poslouchal Vítkovo vyprávění.

„Máme schůzku s Pazderou zítra v devět ráno na Svatovítském ostrově uprostřed Vltavy. Tam mu máme předat peníze. Pokud tak neučiníme, Pazdera vyhodí Prahu do povětří.“
„Tak to nepůjde“, skočil mu do řeči Novák. „Nezlobte se, ale já celý život vstává poledne. V devět ráno vstát nedokážu, ani kvůli Pazderovi.“
Agent Vítek se mu upřeně zahleděl do očí: „Vy to dokážete! Uvidíte. Pošleme vám zítra o půl deváté vrtulník. Pak už to bude jen na vás.“

– „Na mně?“

– „Ano, na vás.“

– „To je celý váš plán? Vysadit Nováka na Svatovítský ostrov a doufat, že si s Pazderou nějak poradí?“

– „Ano“

– „No to je teda gól!“

– „Rozumějte pane Nováku, my nevíme, odkud se Pazdera objeví. Budeme mít obklíčený celý Svatovítský ostrov, v záloze bude i dělostřelectvo a stíhačky. Nemůžeme ovšem Pazderu jen tak zlikvidovat, protože bychom přitom zřejmě aktivovali jeho pekelný stroj …“

– „Takže na ostrově budu já a Pazdera. A bude na nás mířit celé vojenské dělostřelectvo. A když se mi je nepodaří přesvědčit, tak celá ta artilerie spustí palbu. No děkuju pěkně. To budu mít dneska v noci spaní…“

– „Plácneme si, pane Nováku?“

– „Co mám s vámi dělat …“

I přes pochmurné vyhlídky spal té noci pan Novák dobře. Připravoval se na svůj životní výkon – vstát před devátou ráno. Ať už jej potom čeká cokoli, byl si jist, že právě tohle bude nejhorší zážitek dne. Musím spát rychle a tvrdě, řekl si. A usnul.
V noci se mu zdálo, že se celý svět bortí. Odevšad se ozýval příšerný lomoz a všechno se třáslo. Jestli je to konec světa, tak ať to mám rychle za sebou, pomyslel si pan Novák ve snu. Pak se začal otřásat i on.

„Vstávejte“, lomcoval s ním na posteli agent Vítek, „vstávejte pane Novaku, je třičtvrtě na devět!“ Celý dům se otřásal, neboť přímo před oknem visel vrtulník. „Je čas jít“, zakřičel Vítek a podával panu Novákovi oblečení. Ten vytřeštil oči a chtěl se schovat pod peřinu. Vítek mu ji však sebral a Novákovi nezbylo, než se obléknout. „Jak se dostaneme do té potvory?“, zeptal se a ukázal na vrtulník, který visel pět metrů od jeho podkrovního okna. „Takhle“, řekl Vítek, v rychlosti nasadil panu Novákovi úvazek, přicvakl si jej k sobě a skočil na laně připevněném k vrtulníku z okna.
Pan Novák nestačil říct ani „Ááá“ a už se houpal vysoko nad pražskými střechami, zavěšený pod vojenským vrtulníkem, který je s Vítkem plnou rychlostí vezl na Svatovítský ostrov.
Pan Novák si uvědomil, že se spletl. Večer si myslel, že nejhorším zážitkem dne bude ranní vstávání. Ale kymácení a otáčení na tenkém laně pod vrtulníkem to mnohonásobně překonávalo. „Jestli přežiju tohle, přežiju i Pazderu“, pomyslel si a zavřel oči.
Během dvou minut byl vrtulník na místě, i když to panu Novákovi připadalo jako celá věčnost. Cítil jak se dotkl země, jak mu Vítek od úvazku odpojuje karabinu a přeje mu hodně štěstí. Pak se zvuk vrtulníku začal vzdalovat a za chvíli zavládlo ticho. Teprve nyní se pan Novák odvážil otevřít oči. Stál sám na malém neobydleném ostrůvku uprostřed Vltavy. Kolem něj byla tráva a pár zakrslých keřů. Pod nohami mu ležel velký lesklý kufr. Otevřel jej a viděl, že je naplněný nastříhanými novinami. „Deset miliónů dolarů“, pomyslel si a kuft zase zavřel. Všude kolem bylo pusto a prázdno, ale pan Novák věděl, že je to jen zdání. Nábřeží jsou plná policistů a agentů, voda kolem Svatovítského ostrova se hemží žabími muži. Kdesi v dálce jsou připravená děla a kolem Prahy krouží stíhačky. Klid před bouří. Pan Novák zívnul a posadil se na lesklý kufr.
Skrrrc. Přímo před ním se ozvalo slabé zaskřípění. Znělo to jako cvrček, který má angínu. Pak znovu, tentokrát hlasitěji. Skrrrc. Skrrrrc. Pan Novák kmital očima ze strany na stranu a snažil se zjistit, odkud zvuk pochází. Najednou uviděl, jak se pět metrů před ním pohnul drn trávy. Natřásal se a pak se odklopil na stranu. Pod ním se objevila kovová špička. Otáčela se a zvedala se. Byla širší a širší, až bylo jasné, že se ze země vynořuje jakási kovová kabina. Objevilo se kulaté okýnko a při další otočce malá nytovaná dvířka. Kabina se přestala otáčet a skřípaní ustalo.
Bác. Kovová dvířka se otevřela a nich se objevil malý seschlý mužík s dlouhými vlasy a vousy. Protáhl se a tenkým hláskem zadrmolil: „To jsem rád, že jsem zase na čerstvém vzduchu. Pod zemí je zatuchlo. Jsem všemocný Pazdera a přišel jsem si pro peníze, které mi vy lumpové dlužíte.“ Sáhl za sebe a vytáhl z kabiny matnou černou kouli velikosti melounu. „Tohle je Pazderkámen a je silnější než tisíc sluncí. Jestli v tom kufříku, na kterém sedíš, není deset miliónů dolarů, přestane Praha existovat.“ Položil kouli na zem a zavřel za sebou dveře kabiny. „Radši to zamknu, tady se prý strašně krade“, zamumlal a naťukal kód na malém panelu vedle dvířek. Ozvalo se cvaknutí a stařík Pazdera namířil prstem na pana Nováka: „Tak šup šup, ukaž mi, co máš v tom kufru!“
– „Peníze, co by tam bylo“, odpověděl mu ležérně pan Novák
– „Chci je vidět!“, dupnul si stařík a vzal do ruky kouli. „Jinak hned nastavím odpočítávání. A nepřibližovat se!“
– „Dobrá, když jinak nedáte“, odpověděl pan Novák. Postavil se, otevřel kufr a natočil jej směrem k Pazderovi. Byli od sebe vzdálení pět metrů, ale i z této vzdálenosti bylo jasně vidět, že v kufru jsou noviny a ne peníze.
„Tak vy takhle!“, vybuchnul stařík. „Děláte si blázny z všemocného Pazdery. Jak chcete. Nastavuji odpočítávání a mizím pod zem. Za minutu všichni vyletíte do povětří.“
Pan Novák pokrčil rameny a nehýbal se. Pazdera stiskl několikrát kouli na různých místech a ta začala modře blikat. „Máte, co jste chtěli“, zasyčel Pazdera a hodil kouli do trávy směrem k Novákovi. „Sbohem!“, dodal a otočil se směrem ke své kabině.
V příštím okamžiku strnul a vyjekl: „Kde mám ovládací panel?!?“ Tam, kde byl ještě před chvílí ovládací panel, kterým zamykal dveře, nyní trčely jen dva drátky. „Co to má znamenat? Co jste provedl s mým panelem?“ Otočil se k panu Novákovi a oči mu žhnuly.
„To víte, tady se strašně krade“, usmál se pan Novák a ukázal prstem za sebe. „Na vašem ovládacím panelu si támhle někde pochutnávají rybičky.“
Padouch Pazdera bušil do kovových dveří své kabiny a snažil se je vypáčit. Koule začala blikat rychleji. „Zbývá třicet sekund“, kvíkl Pazdera, „okamžitě mi vrať ten panel!“
Pan Novák zavrtěl hlavou. „Ten je zavrtaný v bahně a najde se kdo ví kdy. Asi budete muset vyletět do povětří s námi, pane Pazdero. Ledaže byste …“, ukázal na kouli v trávě, „deaktivoval ten pekelný stroj. Jinak si kůži nezachráníte.“
Padouch Pazdera se ještě chvíli snažil dostat do kabiny, pak přiskočil k černé kouli a se skřípěním zubů na ní namačkal deaktivační posloupnost. Blikání přestalo, pan Novák udělal nenápadné znamení malíčkem pravé ruky a v příštím okamžiku na Svatovítský ostrov vtrhli ze všech stran potápeči, přiletěly vrtulníky, ze kterých se na lanech spustili maskovaní agenti a padouch Pazdera se sotva stačil nadechnout a byl spoutaný od hlavy až k patě. Černou kouli odvezli a technici začali zkoumat Pazderova mechanického krtka.
„A koukejte mi najít ten panel!“, křikl na ně Pazdera, když jej nakládali do motorového člunu, aby jej odvezli do nejtužšího žaláře v zemi.
„Jak jste to udělal?“, zeptal se pana Nováka obdivně agent Vítek. „Vždyť jste se k tomu jeho krtkovi ani nepřiblížil ….“
– „Vy jste si to nenahrávali na kameru?“, ušklíbl se pan Novák.
– „Bylo to moc daleko“, odpověděl mu s úsměvem agent Vítek. „Pojďte, vezmu vás na břeh.“
Nastoupili do motorového člunu a zamířili ze Svatovítského ostrova směrem k nábřeží. Seděli naproti sobě. Pan Novák si sáhl do náprsní kapsy a vytáhl malý balíček. „Máme teď chvíli času, co kdybychom si dali partičku?“, řekl a ukázal Vítkovi balíček karet.
„S vámi?“, řekl tázavě Vítek a zavrtěl hlavou: „Nikdy!“
A oba se rozesmáli.