S klesajícími teplotami a příchodem podzimu jsme vyrazili do podzimních hor – Jeseníků (jeseň slovensky, осень rusky, jesień polsky, есен bulharsky, jen česky podzim). Německy se Jeseníky řeknou Gesenkes, takže je vidět, že slovanský název je původní a starší.
Nechali jsme auto na Skřítku a vyrazili na hřebenovou tůru přes Jelení studánku a Petrovy kameny na Ovčárnu. Odtud jsme sešli kaňonem Bílé Opavy do Karlovy Studánky a nechali se vyvézt autobusem zpátky na Ovčárnu. Došli jsme na Praděd a zakončili den popíjením žaludečního likéru stejného jména v restauraci umístěné ve vysílací věži.
Ráno jsme vstali brzy a vyrazili znovu na vysílač, abychom se pokochali pohledem z vyhlídkové terasy, kam se lze za mírný obolus nechat vyvézt výtahem. Ve vzduchu byl bohužel silný opar, přestože bylo brzo ráno, ale i tak to stálo za to.
Z Pradědu jsme sešli liduprázdným Divokým dolem, který dělá čest svému jménu a dorazili ke spodní nádrži přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně. Místo je hlídáno kamerami a při překročení závory se z tlampače okamžitě rozeřve hlas kontrolující pracovnice, která – sedíc neznámo kde – bedlivě sleduje desítky trempů a turistů na televizních obrazovkách a je vždy připravena úderným příkazem přes tlampač je chránit před sebou samými. Měl jsem z toho hodně orwellovský pocit.
Nedali jsme se odradit převýšením přes šest set metrů a vyrazili k horní nádrži, která je vydlabaná do uřezaného vrcholu v masívu Mravenečníku ve výšce 1350 metrů nad mořem. Je to stavba jako z jiného světa a je důkazem toho, že vybetonovat se dá skutečně cokoli a kdekoli, pokud pro to někdo najde dobrý důvod.