Povedzte Kefanín, čo vy si predstavujete pod takým slovom „ultratisícovka“?

Ultratisícovka je hora, která je vysoká přes tisíc metrů, má prominenci více než 100 metrů a separaci alespoň kilometr. Pokud to zní příliš učeně, mám pro vás jednodušší definici: je to vysoká a výrazná hora.

V Moravskoslezských Beskydech jich máme deset: Velký Polom, Malý Polom, Ostrý, Ropice, Slavíč, Travný, Lysá Hora, Smrk, Kněhyně a Radhošť. Jsou celkem rovnoměrně rozmístěné po celé ploše pohoří a přímo si říkají o přechod. Víkend sliboval pěkné počasí a tak jsem v sobotu za svítání sedl na vlak a v osm ráno vyrazil z Mostů u Jablunkova na svůj dosud největší přechod Beskyd.

Cesta ve slunečném ránu pěkně ubíhala a brzy jsem minul Kamennou chatu s rozhlednou a začal přeskakovat desítky stromů vyvrácených přes stezku. Velký Polom je totiž hoden svému jménu, kůrovcová kalamita jej zasáhla plnou silou.

polom na Velkém Polomu

Sejdu do sedla pod Muřinkový vrch, kde stojí krásná kaplička se studánkou.

Muřinkový vrch

A pak dále po hranici až pod Malý Polom. Jde se mi dobře, přemýšlím si o všem možném a Malý Polom málem přejdu. V sedle pod vrcholem je naštěstí unikátní přístřešek vybavený zásuvkou, který mě vrátí zpátky do reality. Zásuvka není nikam zapojená, solární panely si musí každý donést svoje.

turistický přístřešek se zásuvkou

Na Malém Polomu je celkem rušno, i když sem nevede turistická značka. Je vůbec zajímavé, že turistické značky vedou přímo na vrchol jen šesti z deseti Beskydských ultratisícovek. Že by za to mohla nějaká tajná protituristická lobby?

vrchol Malého Polomu

Z Malého Polomu mě čekala dlouhá cesta na sever na vrchol Ostrého. Cestou míjím dvě z nejpopulárnějších míst slezské části Beskyd – chatu Slavíč a chatu Ostrou. Na Slavíči to žije, výdejní okénko je v plném provozu. Chata Ostrý je zavřená, cedulka slibuje „Na shledanou v lepších časech“. Tak uvidíme, kdy otevřou 🙂

chata Slavíč

Vrchol Ostrého představuje nejsevernější bod mé cesty. Otáčím se zpátky a vracím se stejnou cestou až k rozcestí na hřebeni Ropice, kde bych to měl přes Prašivou nejkratší cestu domů.

vrchol Ostrého

Já však dojdu jen na vrchol Ropice. Dřevěná socha Peruna od mé poslední návštěvy hodně schátrala. Holt nemá tolik štěstí jako jeho božský kolega Radegast, který je ze žuly.

vrchol Ropice

A pak zpátky na chatu Slavíč, kde se napojím na hlavní beskydský hřeben, který budu sledovat až do konce přechodu. Vrchol Slavíče je hodně plochý a nebýt cedulky na vrcholu, dal by se snadno minout. Přesto jsem rád, že jsem se sem dneska poprvé v životě podíval.

vrchol Slavíče

Následoval prudký sestup do údolí Morávky. Následující vrcholy jsou na rozdíl od slezské skupiny, kterou jsem právě absolvoval, rozdělené hlubokými údolími. Když jsem sešel na Uspolku na Morávce, slunce se už klonilo ku západu. Mně však čekal ještě přechod Travného. Měl jsem už v nohách padesát kilometrů, noc na krku a perspektivu náročného sestupu do údolí Mohelnice, kde nejsou žádné stezky, které by stály za řeč.
Dobrá věc se nakonec podařila a po deváté večer jsem se po mírně dramatickém sestupu potkal na Řepčonce s Veri. Přespali jsme v autě, abych mohl hned ráno překročit silnici a pokračovat dále na Lysou Horu.

večerní Travný

V neděli ráno bylo zataženo, na Lysé Hoře bylo přesto živo. Po včerejší etapě jsem hodně cítil nohy, navíc mi díky větru a absenci slunce byla při sestupu zima. Na dolním Mazáku jsem měl zádumčivou náladu a nebyl si vůbec jistý, zda zvládnu dojít do konce. Musel jsem přejít na salámovou metodu postupných cílů – přede mnou je Smrk a nic dalšího mně nezajímá.

Lysenka v zádumčivém povětří

Na Mazáku jsem přešel hlavní silnici č. 56 a začal stoupat cestou necestou (spíš necestou) na Smrk. V duchu jsem si nadával, že jsem měl z Lysé sejít k hrázi přehrady Šance a na Smrk jít po turistické značce jako slušný člověk. Já se tu zatím prodírám lesem v kotli Bučacího potoka, ujíždí pode mnou suť, větévky buků mně šlehají po tváři a k dovršení všeho se z nebe začaly snášet sněhové vločky. Vrcholové foto mluví, myslím, za vše.

křivá huba na Smrku

Sestup diretissimou na Holubčanku byl skutečným „balzámem“ na zmučená chodidla a když jsem konečně dokráčel po asfaltce ke kapličce Cyrilka v údolí Čeladenky, byla mi zima a potřeboval jsem duševní vzpruhu. Zavolal jsem Veri a domluvili jsme se, že přijede s dětmi na Pustevny a tam se potkáme. To mi vlilo novou krev do žil a jarce jsem zahájil stoupání na Kněhyni.

kdesi pod Kněhyní

Z Kněhyně je to na Pustevny skutečně kousek. Veri mi zavolala přesně ve chvíli, kdy jsem vycházel u hotelu Tanečnica, dokonalé načasování. Zdlabal jsem vaničku bramborového salátu a vyrazili jsme společně na Radhošť, poslední ultratisícovku. Kromě jídla a dobré nálady sebou Veri přivezla i hezké počasí, mraky se protrhávaly a začalo vykukovat slunce.

rozcestník na Radhošti

Na Radhošti jsme se rozdělili, Veri šla zpátky k autu a já jsem seběhl do Rožnova pod Radhoštěm k restauraci Eroplán, koncovému bodu mé cesty. Přechod přes deset beskydských ultratisícovek měřil přesně sto kilometrů a umožnil mi další zápis do 10+100+1000 Endurance Challenge. Prostě desítková symbolika jako vyšitá.

hotel Eroplán

Tak skončilo mé putování. Přechod Beskydských ultratisícovek je nádherná tůra, kterou mohu všem vřele doporučit.
V mapce níže je vidět trasu, po které jsem šel.