Dneska jsem poprvé přeplaval přes Ženevské jezero. Plaval jsem z Port Noir do Perle du Lac, jsou to necelé dva kilometry, ve vodě jsem byl asi hodinu a půl. Neměl jsem doprovod, jako jištění jsem použil dětský nafukovací kruh přívázaný k noze pětimetrovým lankem. Během plavby jsem učinil několik zajímavých zjištění:

– vlny na jezeře byly hodně zpěněné, foukalo 4 – 5 Beauforta. V takovém počasí nemá smysl plavat kraula, protože při nádechu není přes vlny absolutně vidět kam se plave
– posádky motorových člunů mají rády osamělé plavce uprostřed jezera. Opatrně se přiblíží, aby nezvedali vlny, chvilku se dívají a pak odjedou. Při odjezdu pustí plný plyn a vystaví plavce roztříštěnému vlnobití s půlmetrovými vlnami
– přeplavbu lze rozdělit do tří fází:
— v prvních 30% plavby je břeh, ze kterého se vyráží, neustále velmi blízko, zatímco břeh, kam se plave, je strašně daleko
— v dalších 60% plavby jsou oba břehy šíleně daleko a není vidět žádný pokrok
— v posledních 10% plavby se začne druhý břeh přibližovat, ale jen velmi pomalu
– kolesové parníky nezvedají téměř žádné vlny, i když jsou padesát metrů dlouhé a projedou těsně kolem
– rackové s oblibou sedají na dětské nafukovací kruhy pohupující se uprostřed jezera a nechávají se chvíli vozit
– je velmi příjemné, když vás na druhém břehu čekají suché sandály, oslava konce školního roku, pivo a hranolky.