V dubnu jsme byli v EPFL na výstavě robotů. Kluci byli nadšení a hned se ptali: „Táto, postavíme si taky doma robota?“
„To víte, že jo“, odkýval jsem jim to a na celou věc brzy zapoměl. Jenže kluci nezapoměli a poměrně často se na robota ptali. Vyrazil jsem tedy do jednoho krámku v Lausanne blízko nádraží, kde prodávají díly na roboty. Vysvětlil jsem prodavači, že o robotice zhola nic nevím, ale chtěli bychom si s klukama postavit malého robota na kolečkách s několika čidly a jestli nám za tímto účelem může prodat všechno, co budeme potřebovat. Prodavač pokýval hlavou a začal snášet na pult různé balíčky: šasi, kabely, destičku Arduino, ultrazvukové čidlo, fotobuňky a pár dalších destiček, na kterých se to ježilo integrovanými obvody a konektory. „Pájku máte?“, zeptal se nakonec. Smutně jsem zavrtěl hlavou, protože jsem tajně doufal, že se celá akce obejde bez pájení. Naposledy jsem pájel v raném dětství s velmi nejistými výsledky. „Takže ještě pájku“, řekl spokojeně prodavač a jako dárek mi věnoval klubko cínu.
Přinesl jsem součástky na robota domů a opět jsem na celou věc radši zapoměl. Připadalo mi, že dát to všechno dohromady bude nadlidský úkol.
Jenže kluci se zase čas od času připomínali a tak jsem se po více než půl roce od návštěvy výstavy rozhoupal začít se stavbou. Smontovali jsme šasi a tak dlouho skládali dohromady desky s tištěnými spoji, až na sebe pasovaly. Tělo bylo hotovo, zbývala robotova duše.
Naštěstí se ukázalo, že programování systému Arduino je celkem snadné a tak jsem zbastlil první jednoduchý kód – robot pojede dopředu a bude si ultrazvukovým čidlem měřit, zda je před ním volno. Když narazí na překážku, bude se točit doleva tak dlouho, dokud nebude mít zase volno pro jízdu vpřed.
Program nahrán do robota a světe div se, ono to funguje! Robot jezdí a zatáčí! Mrzí mě, že kluci jsou ještě příliš malí na to, aby dokázali robota programovat sami. Zbývá to tedy na mně. Pokusím se jej naučit další kousky, dokud je ještě mladý. Protože starého robota, jak známo, novým kouskům nenaučíš.