Dva krátké úryvky z toho, co jsem dnes četl. První je facebookový status spisovatelky Radky Třeštíkové:

Za poslední týden jsem spala jen pár hodin, z toho úplně tvrdě ani jednu. Dvakrát jsem se rozbrečela, párkrát si hystericky zakřičela a jedenkrát švihnula o zem dózou se sypaným čajem, což víckrát neudělám, protože jestli si něco opravdu nemůžu dovolit, tak hodinu zametat kuchyň. Než obě děti nasnídám, převléknu a jakžtakž zpacifikuju, je obvykle poledne. Nejspíš jsem si myslela, že s druhým dítětem se všechno prostě jen vynásobí dvěma. Nikdo mi neřekl, že se to vynásobí stem! Že mé maličké dvouleté dceři přes noc tak strašně naroste hlava anebo mi to tak aspoň bude připadat. Že náš pes bude pít vodu ze záchodu, protože mu ji prostě nezvládnu nalít. Že už se najím jenom vestoje, jestli teda vůbec. Že nikdy nestihnu doběhnout k telefonu, a že už nikdy nikomu nezavolám zpátky. Že Jonatanův pláč nebudu moct okamžitě utišit, protože zrovna maluju žirafu, a že Ele nebudu moct domalovat medvěda, protože Jonatan už má zase hlad. Že budu občas jen bezradně stát uprostřed bytu s očima upřenýma na hodiny, jejichž ručičky najednou zběsile krouží, ovládnutá pravidelnými kontrakcemi čisté radosti a zároveň naprosto stísněným pocitem, že to všechno vzdám, přitom vím, že stejně nemůžu, a že rozhodně nechci. Můj diář je na příští týdny naprosto nepopsaný, klidně bych ho mohla dát někam stranou, ale já nemám čas, a tak tady pořád leží přímo přede mnou, jako odpověď na všechny otázky o štěstí. Protože tohle je ono. Každá prázdná stránka, každý nevyplněný řádek, každá zaneprázdněná vteřina, co je až po okraj naplněná mateřskou láskou, díky které si každý den znovu a znovu uvědomuju, co je na celém životě to úplně nejdůležitější – život. Hmm…a teď mě omluvte, jdu se zas na chvíli zhroutit:)

Další úryvek je z textu spisovatele Michaela Pollana, ve kterém popisuje, jak se vydal poprvé v životě na lov divočáka:

Našel jsem si stinné místo s výhledem na kaliště a skryl se v zeleni, opřený zády o kmen stromu. Pušku jsem měl položenou na klíně a snažil se být zticha. Připadalo mi, že vzduch procházející mými nosními dírkami dělá příliš velký hluk a tak jsem začal dýchat ústy. Smysly jsem měl napnuté k prasknutí, vůbec jsem nevnímal běžný tok myšlenek, které se mi normálně honí hlavou. Byl to stav podobný meditaci, ale přitom jsem jsem nemusel vyvinout žádné úsilí, abych si takto vyčistil hlavu. Naladil jsem se vlnění divočáka, celá má mysl se soustředila na les, byl jsem pohlcen přítomným okamžikem. Musel jsem ztratit pojem o čase, protože dvacet minut uplynulo jako nic. Za normáních okolností by mi bylo nepohodlné zůstat takto dlouho skrčený, ale teď jsem necítil sebemenší potřebu se pohnout … To čekání bylo velice příjemné.

Je pozoruhodné, že po padesáti, sto, či dvě stě tisících letech evoluce nás stále činí nejšťastnějšími to samé, co nás činilo šťastnými na jejím začátku … Ať žije pokrok?