Jedenáct večer, hospoda na kraji města. „Poslední pivo a jdu“, říká
Martin, „musím vyzvednout ženu s miminem z porodnice“.
Martinova manželka porodila před čtyřmi dny holčičku na soukromé
klinice La Tour.
„Nech to na ráno“, ozývají se svorně kumpáni u hospodského stolu.
„Nemůžu“, povídá Martin, „žena mi zavolala v osm večer, že jí pustí
domů, kdy bude chtít. Tak jsem jí řekl, že nejdřív musím jako každou
středu na squash. A pak do hospody. Ale musím jí vyzvednout do
půlnoci, abych zbytečně neplatil 800 euro za další den v porodnici.“
Hospodští kumpáni pokývají hlavami a čas odchodu je stanoven na
jedenáct čtyřicet. Touhle dobou už jsou silnice prázdné a do porodnice
se dá dojet za chvíli.
V jedenáct padesát sedáme do aut a vyrážíme směr La Tour. Parkujeme na
zákazu stání před budovou a čtyři neholení chlapi ve sportovním
oblečení utíkají nahoru na pokoj 109.
Martinova žena Eva je připravena, mimino je zabalené v ovinovačce a
přikurtováno v sedačce.
„Já vezmu tašku“, říká jeden neholený sportovec.
„A já plíny“, povídá druhý.
„Dejte mi mimino“, dožaduje se třetí.
„Já vezmu zbytek“, uzavírá čtvrtý.
Staniční sestra nehne brvou, podá nám propouštěcí dokumenty, popřeje
dobrou noc a doprovodí naši skupinu k výtahu. Je minuta před půlnocí.
Na parkovišti se rozloučíme s Evou, Martinem a nemluvňátkem a sedáme
do aut. Další středa je za námi a my jsme stihli, co bylo potřeba.