… a přitom jsem nevystrčil nos z Evropy. Okolnosti v práci mě totiž donutily vstávat každý den o půl páté ráno. Obvykle vstávám okolo půl deváté, takže časový rozdíl jsou čtyři hodiny. A to je časové pásmo, ve kterém se nachází Pákistán, Maledivy, nebo ústí řeky Obu v Rusku. Takhle daleko to je.
Je to zajímavý zážitek, jiný než jedna probdělá noc při flámu. Během prvních pár dní si organizmus na změněný časový režim zvykne, stejně jako si zvykne na pobyt v Americe nebo kterémkoli jiném místě na světě. Problém je, že s přestavenými vnitřními hodinami nesedí venkovní světlo. Ráno je příliš dlouho tma a večer příliš dlouho světlo. Žiju v podivném exilu, rozsynchronizovaný s okolním světem. Když si ostatní kupují snídani, já už mám půl pracovního dne za sebou a pomalu čas na oběd. Večeřet bych měl ve čtyři a jít spát v osm. To samozřejmě nedodržuji a tak si rozkročen mezi Evropu a centrální Asii prohlubuju spánkový deficit.
Až mi tenhle režim skončí, budu se muset dát znovu dohromady. Přesunu se virtuálně na západ. Viděl bych to na Brazílii.