Ve městě Brně je kopec a na tom kopci stojí hrad. Říkají mu Špilberk a v minulosti se tam stala spousta prapodivných věcí. Dodnes někteří lidé tvrdí, že tam straší. Hrad navštěvuje každý den mnoho turistů, o které se stará kastelán se svými pomocníky průvodci.
Jeden z průvodců, Jára, má právě službu v pokladně. Už se smráká, poslední návštěvníci vycházejí z hradní brány.
„Děkujeme za návštěvu a příjďte zas!“, loučí se s nimi Jára a začíná v pokladně přepočítávat denní tržbu.
„Deset, dvacet, třicet, čtyřicet, ..., vždyť já zapoměl zavřít bránu!“ Jára se zvedá, vychází z pokladny a oběma rukama tlačí do těžkých dubových vrat hlavní brány.
Pak se vrátí zpátky do pokladny k přepočítávání peněz: „Kde jsem to přestal? Ále, radši začnu znovu. Deset, dvacet, třicet, ...“
Krrrrrrh. Hlavní brána se otevřela.
Jára se podivil: „Copak jsem jí před chvílí nezavíral? Asi jsem jí pořádně nedovřel.“ Zvedne se tedy, vyjde ven, znovu bránu zavře a velkým klíčem jí zamkne na dva západy.
Vejde zpátky do pokladny a začne znovu počítat: „Deset, dvacet, třicet, čtyřicet, padesát, ...“
Krrrrrrh. Brána je znovu dokořán.
„To si snad někdo dělá legraci!“, vykřikne Jára a uhání k bráně. Prudce ji zabouchne, zamkne na dva západy a ještě ku bráně dovalí dva velké kameny, které ležely opodál.
„Ze mně si nikdo blázny tropit nebude. Přepočítám tržbu a jdu domů!“, brumlá si pod nosem a usedá na židli v pokladně. „Tak ať to odsejpá. Deset, dvacet, třicet, čtyřicet, ...“
Krrrrrrh.
Jára zavyl jako raněný kojot a vyběhl ven. Brána byla opět dokořán. „Ne a ne a ne a ne! To se mi snad zdá!“ Jára poskakoval po dlažbě před bránou a držel si hlavu v dlaních.
- „Nezdá“, ozval se odnědud sezhora medový hlásek.
- „Cože? Kdo to mluví?“, Jarda se otáčel kolem dokola, až si všiml malého bílého ducha sedícího nahoře na vratech.
- „Mně se líbí, když je otevřeno“, řekl duch a pohupoval se na vratech. „Mám tak lepší přehled“
- „Jenže tady to mám na starosti já“, povídá Jára s rukama v bok, „a já říkám, že ta brána zůstane zavřená, abych mohl přepočítat tržbu a jít domů!“
- „Otevřená“, pípnul duch
- „Zavřená“, dupnul si Jára
- „Otevřená!“
- „Zavřená!“
- „Otevřená!“
- „Tak dost!“ Jára vzal se země malý kamínek a hodil ho do po duchovi. „Už ať tě tady nevidím!“ Jenže kamínek duchem proletěl, jako by to byl vzduch.
„Chachachá“ rozesmál se duch, „tahle snadno mně odsud nedostaneš. A brána zůstane otevřená.“
„Jen počkej“, syčí Jára, „já ti ukážu.“ Dojde zpátky do pokladny, chvíli se tam přehrabuje a pak se objeví se silným stavebním reflektorem zapojeným do prodlužovací šňůry. Namíří reflektor na ducha a stiskne vypínač.
„Ajvaj“, vypískne duch a zacloní si rukama oči. Duchové totiž nemají rádi světlo a proto se pohybují jenom v noci. Duch seskočí z vrat a peláší pryč. Jára postaví reflektor na zem a namíří ho tak, aby osvětloval celou bránu. Pak jí zavře, zamkne, otře si zpocené čelo a vrátí se do pokladny.
„Snad už budu mít klid“, vzdechne a začne znovu od začátku počítat peníze. „Deset, dvacet, třicet, čtyřicet, padesát, ...“
Krrrrrrh.
„Uááááá“, Jára ze sebe vydal pokřik indiánů na válečné stezce. Vystřelil ze dveří pokladny a uviděl ducha, jak sedí na vratech a směje se. Před sebou držel štít, který sebral z jednoho starého rytířského brnění. Za štítem byl stín a duchovi tak nevadilo silné světlo reflektoru.
„A bude otevřeno“, řekl posměšně brunátnému Járovi, který stál pod ním s dlaněmi sevřenými v pěst.
Jára sotva popadal dech. „Tak ty si myslíš, že mně přechytračíš, co?“ zahrozil duchovi pěstí.
„Přesně to si myslím“, odpověděl mu duch.
„To si opravdu jenom myslíš!“ procedil Jára skrze zuby a vydal se do pokladny. Přehraboval se tam o poznání déle než posledně a nakonec se vynořil s obrovským větrákem, který na hradě používali v létě, když byly horka. Zapojil větrák do prodlužovací šňůry, cvakl vypínačem a fůůůůůůůůůůů, silný proud vzduchu se vznesl k vratům a odfoukl ducha jako by to byl drak.
„Co to děláš?“, ozval se plačtivě duch. „Vždyť víš, že duchové nemají rádi vítr!“
„Právě proto to dělám“, mnul si ruce Jára, poslavil větrák na zem, zavřel a zamknul bránu a vrátil se do pokladny k přepočítávání peněz.
„Deset, dvacet, třicet, čtyřicet, ...“, nachvilku se zaposlouchal, ale neslyšel nic než šumění větráku, „padesát, šedesát, sedmdesát, osmdesát, ....“
Skřřřřííííp.
„Co to bylo?“ Jára vyběhl ven, ale brána byla zavřená.
Skřííííp.
Zvedl hlavu a uviděl, jak se na něj z otevřeného hradního okna culí hlava ducha.
„Okamžitě to okno zavři. Co když bude pršet?“
„To tak“, odpověděl duch a skříííp, skříííp, začal otvírat další okna. Jára vyběhl nahoru a začal okna zavírat.
Jenže duch byl rychlejší a sotva Jára okna na jedné straně hradu zavřel, duch je už na druhé straně zase otevíral. Honili se takto drahnou chvíli, až venku začalo svítat. Když si toho duch všiml, okamžitě zmizel.
Jára pozavíral všechna otevřená okna a vracel se zpátky k pokladně. „To byla teda noc“, povzdechl si a otevřel dveře pokladny.
Uvnitř stál kastelán a bubnoval prsty o dřevěný stůl.
„Jaroslave, Jaroslave, co to do vás vjelo?“, podíval se přísně na Járu, „včerejší tržba nepřepočítaná a vy si tady prohýříte celou noc. Jen se podívejte, jak vypadáte! Oči červené, celý rozcuchaný, sotva se držíte na nohou. Upalujte se domů prospat, ať jste čilý na odpolední směnu!“
„Ale, ....“ ozval se Jára, ale hned zmlknul, protože si uvědomil, že kastelán by jeho noční příhodě s duchem asi stěží uvěřil.
A tak šel domů a hned jak tam dorazil, padl do postele a usnul. Nespalo se mu však dobře. Převaloval se ze strany na stranu a neustále se mu zdálo o duchovi. Probudil se po obědě celý zpocený a s obavami se vydal k hradu, kde ho čekala odpolední směna. S přicházejícím večerem byl stále nervóznější a když odešli poslední návštěvníci a on začal přepočítávat tržbu, připravil si vedle stolu reflektor a větrák, aby mohl začít bojovat s duchem.
„Deset, dvacet, třicet, čtyřicet, pasedát, šedesát, sedmdesát, osmdesát, devadesát, sto, sto deset, ...“
Jára poslouchá, ale nic se neděje. Brána zůstala zavřená a duch se neobjevil.
Dopočítal tržbu a šel domů. „Tojsem mu to nandal!“, radoval se cestou z hradu. „Tak jsem toho ducha včera vystrašil, že už se dneska radši neobjevil“.
Jára ovšem nevěděl, že duch se dnes večer neobjevil z úplně jiného důvodu. Patřil totiž jednomu vojákovi, který kdysi na hradě Špilberku zahynul ve vězení a objevuje se vždy po třista letech na jednu noc a ta noc byla zrovna včera.
Jára došel domů a spokojeně usnul. Nechme jej vyspat do růžova, bude to potřebovat. Přiští sobotu, zrovna když bude mít Jára zase odpolední službu, se totiž na hradě Špilberku bude konat tajný slet duchů z celé Evropy!
Dobrou noc.