Zimní sólo plavba v Chorvatsku
Pokud chcete být jedinou plachetnicí široko daleko, mít jen pro sebe nejkrásnější zátoky, stát u městských mol úplně zadarmo (často i s fungující elektřinou) a potkávat příjemné lidi ochotné pomoci, jeďte do Chovatska.
Ne, nezbláznil jsem se. Přesně tak to vypadalo minulý týden (8.12. – 15.12.) při mé sólo plavbě ve střední Dalmácii. Možná si říkáte, proč by proboha jel někdo na plachetnici do Chorvatska v prosinci? Uznávám, že to není pro každého, ale v mém případě to dávalo smysl. Pokud se chce člověk posunout jachtařsky dále, musí si klást náročnější výzvy a prosincové Chorvatsko mi přišlo jako dostatečně náročná, ale ještě zvládnutelná záležitost.
Teplota vzduchu se pohybovala mezi 5°C a 10°C (bez započítání vlivu větru), moře mělo příjemných 15°C, k tomu nevyzpytatelné bouřky, přeháňky a vítr zcela ignorující předpovědi meteorologů. Bouřkám se mi naštěstí podařilo vyhnout a vítr nefoukal silněji než 25 uzlů.
Moje tréningová plavba měla několik cílů:
– plout na malé lodi (měl jsem půjčenou Beneteau First 21.7)
– procvičit se v praktické astronavigaci
– vyzkoušet různé způsoby, jak na moři zastavit a stát
– uskutečnit svou první sólo noční plavbu mimo dosah mobilního signálu
– ověřit funkčnost low-cost oblečení do nepříznivého počasí
– pokusit se poprvé v životě vést skutečný lodní deník
S vyjímkou poslední položky se plavba celkem vydařila.
Vyplul jsem z maríny Špinut ve Splitu. Loď jsem měl půjčenou od Nikši Božiče, který spravuje flotilu dvou šestimetrových Beneteau First 21.7. Jeho služby mohu vřele doporučit, oproti klasickým velkým charterovkám je to nebe a dudy. Loď je tak malá, že nemá bajbót, přivezl jsem si proto z domova nafukovací člun Alpacka jako ostrůvek poslední záchrany. Naštěstí nebyl potřeba. Přestože počasí bylo velmi proměnlivé, podařilo se mi uskutečnit několik úspěšných měření výšky slunce nad horizontem. Přesnost určení polohy mi vycházela průměrně okolo dvou mil. Pracoval jsem s levným plastovým sextantem Davis Mark III a pro výpočty používal pro mně novou metodu haversinusů. Všechny potřebné tabulky se mi vešly na 10 listů A4, takže žádné tahání objemných navigačních bichlí.
Loď Vydra byla úžasná, prostorově plně vyhovující a krásně živá, jak se od malé, lehké lodi dá očekávat. V osmiuzlovém větru dávala 5 uzlů na stoupačku, do dvaceti uzlů se s ní pohodlně jelo proti větru, pak už se přece jen zpomalovala na vlnách.
Proti chladu jsem použil staletími osvědčenou kombinaci nepromokavého svršku a pod ním několika vrstev vlny nebo flísu. Ke goretexové jachtařské bundě s jasně žlutou kapucí možná jednou dorostu, ale zateplené holínky, pracovní kalhoty a kabát z PVC, k tomu pogumované rukavice zvládaly 25 uzlů větru a 1,5 metrové vlny přímo na čumák. Na šestimetrové lodi to cáká dost.
Noční plavbu jsem uskutečnil z Visu směrem na sever k Drveniku. Vyrazil jsem z Komiže v 8 hodin večer. Foukala bóra, křižoval jsem tedy přes otevřené moře. Vítr během noci postupně slábl a i vlny se zmenšovaly, jak jsem se blížil k pobřeží. Cestou jsem si dvakrát zdříml a přitom vyzkoušel různé způsoby, jak zastavit loď a jak se při tom budu cítit. První způsob byl stáhnout prostě plachty a přivázat kormidlo na střed. Loď se pochopitelně rychle stočila bokem k vlnám, které v tu chvíli měly cca 0,5 metru a kolébala se ze strany na stranu. Pokud bych si lehl v kajutě v podélném směru, tak jak jsou kóje, bylo by to asi brzy nepříjemné. Napadlo mně ale vyplnit prostor pod schůdky do kokpitu fendry a lehnout si napříč, kolmo k ose lodi. V tomto směru houpání vůbec nebylo nepříjemné a myslím, že takovýto katastrofický scénář by byl použitelný i ve větších vlnách. Snos byl rychlostí cca 0,8 uzlu v 10-ti uzlovém větru.
Pro druhé zdřímnutí jsem postavil loď do driftu. Podle očekávání to bylo podstatně komfortnější, snos okolo jednoho uzlu. Jen mi vadilo, že pro stabilní drift jsem musel téměř úplně vypustit hlavasku a ta občas zaflatrovala, nebo cukaly otěže. Asi by pomohlo ji zrefovat.
Zkusil jsem vyrobit i improvizovanout vodní kotvu z fenderů přivázaných ke kotvě. Tento pokus nebyl úspěšný, loď se velmi nepravidelně kymácela ze stany na stranu. Až cestou z Chorvatska mně napadlo, že jsem mohl zkusit použít kbelík a uvázat jej na záď, nikoliv na příď. To je pro příště. Přes den jsem si několikrát zdříml, když jela loď na autopilota, ale v noci jsem to nechtěl riskovat.
Noční plavbu hodnotím velice pozitivně. Měl jsem na lodi úplně vypnutou elektřinu, včetně pozičních světel (ty jsem zapínal, jen když jsem byl v podpalubí) a pocit takového toho splynutí s přírodou byl velice intenzivní, podobně jako ve vysokých horách. Vřele doporučuji.
Lodnímu deníku jsem bohužel moc nedal, za celý týden jsem popsal necelou jednu stranu A4 zápisky typu vyplul jsem z … a doplul jsem do … Prostě příležitost pro zlepšení.
Tož tak. Zimnímu Chorvatsku zdar a malým lodím zvláště!