27. října ráno jsme s kamarádem Petrem zapojili vlek se Stovkou za auto a vyrazili směr Portugalsko. Neměli jsme tam nic domluveno, ale kolega Jurand, který dával svoji loď Alczento na vodu v jihoportugalském přístavu Portimao, říkal, že by to „neměl být problém“.
Přejeli jsme Německo a Francii a stavili se na chvíli odpočinout na obrovskou písečnou dunu u Bordeaux. Jmenuje se Dune du Pyla a je největší v Evropě.

Dune du Pyla

Pokračujeme dál po dálnici na jih, řídí Petr. Trochu si zdřímnu a když se probudím, Petr říká: „Před chvílí jsme předjeli podobnou loďku, jako je Stovka.“
V tu chvíli zavolá Adam, další stavitel Setky: „Luďku, před chvílí nás předjela brčálově zelená loď, to jsi musel být ty!“
Domluvili jsme se, že zastavíme na dalším parkovišti a pokecáme. Uviděli jsme se poprvé v životě, stejně jako naše lodě, díky náhodě, kdesi v jižní Francii.
Adam měl domluveno spuštění lodě na vodu blízko Lisabonu. To mi přišlo jako lepší varianta, než jih Portugalska. Můžu udělat testovací přeplavbu z Lisabonu do Sagres na místo startu a vychytat mouchy před závodem.

S Adamem a Zuzi kdesi v jižní Francii

Rozhodl jsem se, že pojedeme také do Lisabonu jako Adam.
Protože jsme jeli rychleji, dorazili jsme do Seixel, kde byl Adam domluvený, dříve než on. Našel jsem chlapíka, který měl na starosti jeřáb, vysvětlil jsem mu, že kamarád je tady domluvený na spouštění.
„To nepůjde“ povídá chlapík. Ptám se, proč ne?
– „Takhle malou kýlovou loď nedám na jeřáb.“
– „Ale před čtyřmi lety se tady spustili na vodu naši předchůdci.“
– „Před čtyřmi lety možná, ale teď to nejde.“
Chlapík byl neoblomný a bylo vidět, že ho nepřesvědčím. Zavolal jsem nedobrou novinu Adamovi a uvažovali jsme, co dál.
Na druhé straně zátoky jsme viděli několik stěžňů, tak jsme vyrazili tam. V malé loděnici nás přivítal Sergio, příjemný chlapík. Řekl, že on sám nám sice nepomůže, ale zkusí obvolat pár známých. Bohužel bez výsledku. Nakonec nám dal jakési telefonní číslo v Lisabonu, kam si máme zkusit zavolat.
Na jeřábu jim zrovna visela česká loď Jafipapa II, ale majitelé tam nebyli.
Odcházeli jsme k autu, chystal jsem se volat na to telefonní číslo, co jsem dostal (tušil jsem, že výsledek bude nevalný). Proti nám přicházel od pohledu sympatický pár a ukázalo se, že je to Pavel s Jarkou, kterým patří plachetnice na jeřábu. Dali jsme se do řeči a protože se dobře znají s majiteli loděnice, rozhodli jsme se zkusit štěstí ještě jednou.
V kanceláři tentokrát místo Sergia seděl jeho bratr Fernando a ten téměř okamžitě souhlasil, že nám pomůžou. Hurá!

S Pavlem a Jarkou v Tagus Yacht Center

Zvedli jsme loď z vleku na kozy a dali se do práce – přidělat kýl, natřít spodek lodi pod čárou ponoru protiporostovou barvou, postavit stěžeň, atd., atd.
Počasí nám vůbec nepřálo, bylo zima a téměř pořád pršelo. Přitom jsme měli nůž na krku – další den ráno musela Stovka na vodu.
Pracovali jsme dlouho do noci, natírali jsme, když po trupu stékaly potoky vody, ale ráno jsme byli jakž takž připraveni.
Stovka šla na vodu. Na ten první okamžik jsem se strašně těšil, stál jsem v kokpitu, jeřáb nás pouštěl dolů, trup se dotkl vody – ty jo, ono to plave!

Stovka jde na vodu

Nebyl ale čas to nějak prožívat, zbývala spousta práce a chvíli po nás šel na vodu i Adam se svým Dream Catcherem.
Dodělali jsme, co jsme mohli, přečkali další noc vyvázaní před loděnicí a v neděli se Stovka vydala na svou první plavbu.
Bylo stále hnusně, silný vítr, déšť. Petr přejel autem do Seixelu k trajektovému přístavišti, aby to měl zpátky blízko, já jsem provizorně vyvázal plachty a odrazil od mola. Plujeme! Na zadoboční vítr jsem se na malou kosatku a zrefovanou hlavní plachtu rychle vzdaloval od mola. Stovká krásně reagovala na kormidlo, od prvního okamžiku mně potěšila, jak hezky se na vodě chová.
Než bys řekl švec jsem byl na druhé straně zátoky, přirazil jsem k malému molu a nabral Petra.
Vyrazili jsme směr Lisabon. Podmínky se zhoršovaly, hustý děšť. Vpluli jsme do řeky Tagus a mířili k vysokému mostu, dominantě Lisabonu, který spojuje severní a jižní břeh. Když jsme podjížděli most, přišla i bouřka a viditelnost v hustém dešti byla pár desítek metrů.
Blížili jsme se k protějšímu břehu a kousek dál jsem uviděl velkou temnou siluetu. To by mohl být památník portugalským objevitelům v Belému a kousek před ním je malá marína.
Více méně po čuchu jsem našel otvor mezi kamennými zdmi a zasvištěli jsme dovnitř, kde jsme se chytli o první loď a pak se přetáhli do volného stání.
Stovka nemá motor, takže přístavní manévry jsou trochu adrenalinovatější.

Stovka v Belému u památníku mořeplavců

Petr vyrazil zpátky k autu, chtěl být co nejrychleji na cestě a já jsem přežil první osamělou bouřlivou noc.
Ráno se počasí uklidnilo a vyšlo sluníčko. Přirazil jsem se s Stovkou k jeřábu na druhé straně maríny, nasadil vypadlou otěž hlavní plachty a vyrazil na západ.
Cílem byla marína Oeiras, která už je na Atlantickém pobřeží.
Vítr slábl a když jsem vjížděl do maríny, utichl úplně. Byl jsem zrovna mezi vlnolamy a hned jsem pochopil, proč v komentářích k maríně psali, že není radno vjíždět v době, kdy je nejsilnější příliv či odliv.
Těsně u břehu byl silný proud, který mně snášel na kameny západního vlnolamu.
Vzal jsem do ruky paddleboardové pádlo a začal zuřivě pádlovat. Kameny se blížily, ale na poslední chvíli se mi podařilo proklouznou dovnitř. V té chvíli si mně všimli rybáři na člunu, kteří se vraceli z moře a dotáhli mně k prvnímu molu. Uf, to bylo o fous.
V maríně jsem zůstal dvě noci, dokončil jsem, co se dalo a ve čtvrtek 4. listopadu jsem vyrazil poprvé na oceán. Cílem byl přístav Portimao na jihu Portugalska, kde jsme měli sraz s ostatními účastníky závodu.

Stovka v maríně Oeiras

Ze začátku vál lehký vítr, který mi umožnil první zkoušky větrného kormidla a vůbec přípravu na 130 námořních mil dlouhou cestu. K večeru začal vítr zesilovat až na 5 Bf, ale foukal správným směrem a na malou kosatku jsem rychle uháněl k jihu.
Celou noc jsem měl jako ve snu, i když jsem nedokázal ani na sekundu usnout. Všechno bylo nové, divoké pohyby lodi na vlnách, hustý lodní provoz, větrné kormidlo, které celkem fungovalo, ale občas se zamotalo do řídících lanek, bylo toho hodně.
Ráno jsem dorazil k mysu svatého Vincenta, nejjihozápadnějšímu cípu evropského kontinentu, zatočil na východ a podél jižního pobřeží Portugalska plul na místo srazu.

Mys Svatého Vincenta

Téměř nefoukalo a uplout 30 mil mi zabralo celý den. K vjezdu do přístavu Portimao jsem přijížděl už za tmy. Ve slabém vánku jsem prokličkoval mezi vlnolamy v ústí řeky a pokračoval vzhůru korytem proti proudu a odlivu směrem k maríně.
V tu chvíli se ozvalo dunivé zahoukání a za zatáčkou se dala do pohybu obrovská výletní loď.
No co, nějak se mineme. Neměl jsem ještě žádné světlo, takže jsem křižoval řekou jak temný ninža.
Kolem mně projel pilotní člun, který čistí cestu velkým lodím vyplouvajícím z přístavu, ale nevěnoval mi pozornost, protože jsem se držel na okraji plavební dráhy.
Výletní loď se blížila. Zbýval mi poslední obrat, přejet napříč plavební dráhou a jsem v maríně. To stihnu.
Byl jsem přesně uprostřed, když úplně přestalo foukat. Loď byla cca 200 metrů ode mně a rychle se blížila.
Pilotní člun si mně všiml, začal kolem mně zoufale kroužit a posádka gestikulovala – pryč, pryč, musíš rychle pryč! Sáhl jsem dolů pro pádlo, ale už nebylo moc času. Hodil jsem raději lano pilotnímu člunu a ti mně kousek odtáhli.
Měl jsem tak možnost prohlédnout si výletní loď hezky zblízka, asi z 15 metrů.
Za chvíli se vítr zase trochu zvednul, takže jsem doplul do maríny, vyvázal se k molu a otevřel si birela. První přeplavba byla úspěšně za mnou.
Ráno jsem se přesunul k molu, kde už stály Setky Shaka Kuby Dabrowského a Alczento Juranda Goszczinského.
Když jsme tak stáli vedle sebe, byl to parádní pohled. Setky jsou hezké lodě.
Příštích pár dnů uběhlo rychle, ani nevím jak. Zpestřením byl španělský Němec Julen, který byl vyvázaný vedle nás a chystal se převeslovat přes Atlantik na speciální veslici – je to borec. Jeho stránky jsou https://zerow-emission.org/.
Brzy dorazil i Adam a naše flotila čtyř Setek byla kompletní.

Setky před startem v maríně Portimao

10. listopadu ráno jsme vyrazili do přístavu Sagres, kde byl na následující ráno naplánovaný start. Odjezd byl velmi příjemný, na nábřeží nám mávali všichni, se kterými jsme se během pobytu v Portimao seznámili, trubky troubily, přidala se i školní třída na výletě – no cítil jsem se jako bych byl v kanálu Les Sables d’Olonne při startu Vendée Globe 🙂
Vítr byl slabý a k večeru utichl úplně. Jurand a Adam mají motor, takže jsme se rozdělili na dvojice a motorovali k Sagres. Mně táhl Jurand. Už se stmívalo, když se vedle nás objevila černá ploutev. Chvilku jsem se snažil se přesvědčit, že to je delfín. Ploutve si všiml i Jurand:

– „Existují černí delfíni?“
– „Jo, ale žijí jenom na jižní polokouli“
– „Hm …“

Byla to kosatka. což pro nás nebyla úplně nejlepší zpráva. Na jižním pobřeží mezi mysem sv. Vincenta a Gibraltarem žije stádo kosatek, které v posledních měsících útočí na malé lodě. Většinou poškodí kormidlo, často tak, že loď se stane neovladatelnou.
Černá ploutev kolem nás kroužila, ale pak ji to přestalo bavit a odplula.

Jedeme do Sagres na start

Dvě míle před Sagres došel Jurandovi benzín.
Do přístavu jsme přijížděli opět za tmy, už se z toho stává tradice. Tentokrát už jsem ale byl osvětlen – námořní regule pro můj typ lodi předepisují všesměrové bílé světlo na vrcholu stěžně, což si myslím kempingová lampička z Decathlonu beze zbytku splňuje.
Kličkoval jsem mezi temnými siluetami rybářských lodí, spíše po hmatu našel opuštěnou bójku, vyvázal se a šel na kutě. Zítra startujeme.
11.11. v 8:30 ráno jsme se odvázali z bójek, popřáli si hodně štěstí a vyrazili v kurzu 215 stupňů na 630 mil vzdálené Tenerife.
Začalo skutečné seznamování s lodí, zkoušení různých konfigurací plachet, spánkového režimu, atd. Po pár hodinách se ke mně připojila první skupina delfínů, měl jsem z nich obrovskou radost.

První delfíni

Naše čtyři Setky se od sebe postupně vzdalovaly, další ráno už jsme se neviděli.
Ležel jsem v kajutě, když se z venku ozvalo delfíní cvrlikání.
„Jsem unavený, hrejte si sami!“ zahulákal jsem na ně z kajuty.
Delfíni se ale nedali odbýt – „Crík, crík“ povídali jeden přes druhého a lákali mně ven.
Nakonec jsem to nevydržel: „No dobře, ale jenom na chvilku.“
Vylezl jsem ven, delfíni ztichli a začali předvádět svoje skoky, salta a lopingy. Povídal jsem si s nimi a po pár minutách odpluli. Tyhle chvíle jsou naprosto magické.
Čtvrtý den plavby se začala usazovat každodenní rutina. Odesílání pozičních zpráv, jídlo, spánek, kontrola lodního provozu.

Západ slunce na oceánu

Počasí bylo příznivé a šestého dne odpoledne jsem v oparu před sebou rozeznal obrysy země.
18.11. v pět ráno jsem překročil cílovou čáru, která je definovaná jako úsek rovnoběžky 28°28′ mezi pobřežím Santa Cruz de Tenerife a poledníkem 16°.
Vydal jsem se směrem k přístavu. Trvalo to dlouho, křižoval jsem proti slabému vánku od pevniny. Kousíček před vlnolamem jsme se potkali s Kubou Dabrowským, který přijel z jiného kurzu. Po sedmi dnech na moři jsme vjeli do přístavu bok po boku, nasvícení vycházejícím sluncem.

Kuba vjíždí do Santa Cruz de Tenerife